Gramatické chyby

I'm not cool

8. září 2010 v 19:07 | Nefrites
Našla jsem krásnou písničku, která mě donutila přemýšlet. O tom, jací jsou oblíbení lidé a jací neoblíbení. Já sama jsem vždycky tak nějak balancovala mezi těmihle světy, občas mě události nebo moje chování stáhli na jednu či druhou stranu, ale nakonec jsem si našla své místo právě uprostřed. Stojím přesně uprostřed téhle školní hierarchie, tak myslím, že jsem ji schopná tak nějak objektivněji zhodnotit. Nejhůř jsou na tom lidé, kteří se snaží přejít k oblíbeným. Nejsou šťastní a tím, co mají, ale nejsou schopni mít cokoli jiného. Neoblíbeným, kteří jsou šťastní, je to jedno.
Vědí to o sobě - tím jsem si docela jistá. Ale stejně jsem přesvědčená, že mohou být šťastní. Člověk by se měl tak nějak smířit s tím, co je. Být oblíbený obvykle neznamená být šťastný a vím, že možná jen recituju americká středoškolská klišé, ale tak nějak to podle mě je.

Sobci, já a ti úspěšní

20. srpna 2010 v 12:36 | Nefrites
Vím to. Vím to o sobě už dlouho a myslím, že tomuto prozření výrazně pomohla moje "spisovatelská" kariéra. Když člověk píše povídky delší dobu, uvědomí si, že jeho postavy jsou lidé. Stejní lidé, které každé ráno pozoruju v tramvaji, které míjím na chodbách ve škole. Na které rozespale koukám z okna při hodinách biologie. Jsou to stejní lidé, kteří sedí u vedlejšího stolu v restauraci a hlasitě se baví o moderní antikoncepci. Jsou to pubertální skupinky na zastávkách, které se v jednom kuse smějí.

Zmije v lese a věci, které nedokážu...

16. srpna 2010 v 21:19 | Nefrites
Je to můj první článek na téma týdne, takže mě prosím za jeho hloupost moc nekamenujte, ano?

 Strach - hezké téma, i když vlastně nevím, co psát. Já nevím… mám totiž pocit, že se bojím věcí, kterých nikdo jiný a naopak takové ty běžné strachy se mě nedotýkají. Naposledy jsem se bála dneska a předtím dlouho ne. Bála jsem se kvůli hlouposti, totiž kvůli tomu, že se klacek v lese nepřirozeně pohnul, když jsem šla na houby. Bylo to takové… já nevím, no prostě divné. Koukám, koukám jestli tam není ještě nějaký ten suchohřib, který bych mohla mámě strčit do košíku a najednou se to prostě hnulo. Nejen, že jsem se lekla, ale pak jsem rychle zdrhala pryč, protože se na mě vteřinovým lepidlem (dost málo kvalitním, pokud mohu posoudit) přilepil strach. A proč? Protože, když jsem byla na táboře, den co den nám tam říkali, že se tento rok přemnožily zmije. Ano, a to je to hrozivé rozluštění - vážně jsem nechtěla být pokousaná. Nebála jsem se hrozivých stínů nebo začínající bouřky, ale hada, jehož nebezpečí mi připadá mnohem skutečnější.

Podobné to bylo, když včera řádila v Praze bouřka. Vylezla jsem na okno a užívala si to, protože taková bouřka se často nevidí, pak mě do nosu praštila první kroupa a já musela zavřít okno, ale bylo to krásné. Stříbrné kroupy a velké slzy nebe, které si razily cestu na sklech oken. A já byla uvnitř, nadšená a beze strachu. A to se hodně lidí bouřek bojí.

Nebojím se ani pavouků, připadají mi roztomilý a nemám ráda lidi, kteří je zabíjejí  jen proto, že se jim nelíbí. Mám ráda myši, dokonce jsem si osvojila jednoho potkana, kterého jsem našla na festivalu, někomu utekl a mě si získal jediný, pohledem svých malých očí. Nebojím se hadů, přestože prvních pár vět tvrdí něco jiného, tak abych to upřesnila - nebojím se hadů, bojím se jedu, protože způsobuje bolest.

Bolesti se bojím - ale je dobré ji cítit, protože člověk alespoň ví, že je ještě naživu, říká nám, že je něco špatně. A když si nejsem jistá, že to chci vědět, vždy porozumím. Když necítíte bolest, můžete být šťastní… nebo umíráte.
Bojím se zklamání - jak svého, tak jiných, protože, když nesplním očekávání, znamená to, že jsem něco udělala špatně. Že jsem to mohla vyřešit jinak. Že jsem neschopná. A myslím, že to každého člověka bolí hodně. Pamatuju si jednu větu, kterou jsem opět vymyslela při zírání do zrcadla.

Dokážou mě rozplakat jen věci, které nedokážu.

Nepamatuju si totiž, že bych posledních pár let brečela pro něco jiného. Nepamatuju se, že bych pro něco jiného kdy měla strach. Nezvládnu to, nedokážu to…

Asi tak nějak já vidím strach…

V detailech

14. srpna 2010 v 19:02 | Nefrites
Chtěla jsem vás alespoň trochu seznámit s tím, kde hledám (a zatím úspěšně nacházím) inspiraci pro povídky. Najít dobrý originální nápad na povídku je těžké, u mě se většinou postupně skládá z kousků, které vymyslím z momentálního popudu. Člověk, který delší dobu píše a snaží se to brát vážně, se na svět dívá trochu jinak než ostatní. Všímá si detailů a dělá rozbory osobností, aniž by si toho ostatní všimli. Tohle vím už dlouho, jen by mě občas zajímalo, kdy se ta hranice vnímání láme. A hlavně, kdy se to stalo u mě.
Zrovna včera jsem šla vyzvednout objednanou pizzu do nedaleké "restaurace". S úsměvem jsem vešla dovnitř, přivítali mě dva mladí hoši, kteří tam asi pracovali na léto jako brigádníci. Jedna pizza ještě nebyla hotová, tak jsem se pohodlně usadila na židličku s výhledem do restaurace. Jeden z hochů dodělával můj kus žvance a dával ho do pece, když jsem si všimla, že má asi nějakou menší růstovou vadu. Na první pohled to vůbec nebylo znát. Byl celkem hezký, ale o hlavu menší než jeho spolupracovník, tak jsem se na jeho výšku zaměřila.
Snažil se to skrývat. Měl volné tříčtvrťáky (nevím, jak jinak to vhodně pojmenovat), které mohly spolehlivě schovat trochu kratší nohy. Ale triko s jeho nezvykle krátkýma rukama nic neudělalo a to byl asi ten důvod, proč jsem si jeho handicapu všimla.
Zvláštní. Neměla bych se pak divit, že mám na kluky velké nároky, když si takové drobnosti (skutečně to nebylo nic výrazného) všimnu ani ne po pěti minutách.
V té chvíli mě poprvé v životě napadlo, že by mě moje povídky mohly ovlivňovat i negativně. Moc jsem se tím, ale nezabývala, protože oběma hochům došla vhodná práce a začali mi sborově čučet do výstřihu.
Popadla jsem jídlo, zaplatila a šla domů.
Pak mě napadlo, že taková postava by moji povídku dost okořenila, protože by to bylo něco nového.

Nevím, proč ale úryvky povídek mě vždycky napadaly při nepřítomném pohledu do zrcadla. Jednu z těch věcí - to si pamatuju přesně -  jsem tehdy vztahovala přímo na sebe. Dost hezká na to, aby si sama o sobě mohla myslet, že je krásná. Ne dost hezká na to, aby si to o ní mysleli ostatní.

Tak tedy vznikají povídky. Jako puzzle. jako střípky skládačky, které jen musíte propojit vhodným příběhem.

Jak jsem chtěla být prezidentkou...

14. srpna 2010 v 14:50 | Nefrites
Často na jiných blozích čtu články o tom, že autoři nejsou spokojeni s tím, jak se k nim dospělí chovají, když přeci ve čtrnácti nejsou žádná děcka. Když mi jedenáct na chvíli jsem měla pocit, že jsem dospělá a rozumná a že se ke mně nemusí chovat jako by mi bylo pět. Záhy mě to ale přešlo a tak jsem si jen užívala dětství. Pamatuju si pár krásných momentů z té doby i z těch daleko dřívějších a musím uznat, že se pořád chovám jako dítě.
Teď, když je mi šestnáct, už zastávám úplně jiné stanovisko. Jsem dítě. Kompletně se vším všudy chci být dítě a myslím, že mě to jen tak neopustí. Tenhle přístup jsem získala v době, kdy na mě rodiče navalili ještě více zodpovědnosti. O tom, že doma běžně pomáhám s domácími pracemi, se snad nemusím nijak rozepisovat, protože to beru už jako samozřejmost. Další věcí, kterou většina mých vrstevníků nedělá, je pravidelné vaření večeří (dvakrát týdně). Vždycky mám problém vymyslet, co mám sakra zase uvařit. Naši docela často nejsou doma a kapesné často dochází před koncem měsíce, takže se většinou omezím jen na potraviny dostupné v našich skromných zásobách. Vždycky tu nějaké jídlo je. Dřív jsem vařila jen jednou týdně a právě ta chvíle, kdy jsem se tomu musela věnovat dva večery v týdnu, byla zlomová.
Chci být dítě. Chci mít zase pět let a tvářit se jako bych spolkla všechnu moudrost světa.
Na jednom blogu, na který občas zavítám, to blogerka shrnula několika větami. Když mi bylo třináct, myslela jsem, že nejlepší věk je šestnáct. Když mi bylo šestnáct, chtěla jsem mít devatenáct. Když mi bylo devatenáct, uvažovala jsem, jak super je to v dvaadvaceti. Teď je mi dvaadvacet a myslím, že nejlepší věk je tak šest let.
Mně sice není dvaadvacet, ale řekla bych to podobně. Celý ten svět kolem mě má totiž pocit, že být starší je obrovská výhoda. Já myslím, že být to není výhoda, myslím, že je to zodpovědnosti nad hlavu a spousta potíží. Takže jsem ráda za to, že jsem malé a umíněné dítě.

Chci mít kompletně autorský blog!

24. července 2010 v 20:36 | Nefrites
Dnes jsem se dívala na články na Autorském klubu. Spíš jen proto, abych věděla, co všechno se změnilo za tu dobu, co jsem neoperovala na blogu, ale tenhle projekt mě velice příjemně překvapil, protože se jedná o přesně ten směr, kam jsem vždy chtěla svůj blog tlačit. Psát všechny články sama, všechny gramatické chyby z hrdostí pokládat za svou blbost a tak kolem a kolem. Prostě říkám si, že je to něco, co jsem, vždycky chtěla. Pravidelně přispívat na vlastní Autorský blog.
 
 

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy