Zmije v lese a věci, které nedokážu...

16. srpna 2010 v 21:19 | Nefrites |  Gramatické chyby
Je to můj první článek na téma týdne, takže mě prosím za jeho hloupost moc nekamenujte, ano?

 Strach - hezké téma, i když vlastně nevím, co psát. Já nevím… mám totiž pocit, že se bojím věcí, kterých nikdo jiný a naopak takové ty běžné strachy se mě nedotýkají. Naposledy jsem se bála dneska a předtím dlouho ne. Bála jsem se kvůli hlouposti, totiž kvůli tomu, že se klacek v lese nepřirozeně pohnul, když jsem šla na houby. Bylo to takové… já nevím, no prostě divné. Koukám, koukám jestli tam není ještě nějaký ten suchohřib, který bych mohla mámě strčit do košíku a najednou se to prostě hnulo. Nejen, že jsem se lekla, ale pak jsem rychle zdrhala pryč, protože se na mě vteřinovým lepidlem (dost málo kvalitním, pokud mohu posoudit) přilepil strach. A proč? Protože, když jsem byla na táboře, den co den nám tam říkali, že se tento rok přemnožily zmije. Ano, a to je to hrozivé rozluštění - vážně jsem nechtěla být pokousaná. Nebála jsem se hrozivých stínů nebo začínající bouřky, ale hada, jehož nebezpečí mi připadá mnohem skutečnější.

Podobné to bylo, když včera řádila v Praze bouřka. Vylezla jsem na okno a užívala si to, protože taková bouřka se často nevidí, pak mě do nosu praštila první kroupa a já musela zavřít okno, ale bylo to krásné. Stříbrné kroupy a velké slzy nebe, které si razily cestu na sklech oken. A já byla uvnitř, nadšená a beze strachu. A to se hodně lidí bouřek bojí.

Nebojím se ani pavouků, připadají mi roztomilý a nemám ráda lidi, kteří je zabíjejí  jen proto, že se jim nelíbí. Mám ráda myši, dokonce jsem si osvojila jednoho potkana, kterého jsem našla na festivalu, někomu utekl a mě si získal jediný, pohledem svých malých očí. Nebojím se hadů, přestože prvních pár vět tvrdí něco jiného, tak abych to upřesnila - nebojím se hadů, bojím se jedu, protože způsobuje bolest.

Bolesti se bojím - ale je dobré ji cítit, protože člověk alespoň ví, že je ještě naživu, říká nám, že je něco špatně. A když si nejsem jistá, že to chci vědět, vždy porozumím. Když necítíte bolest, můžete být šťastní… nebo umíráte.
Bojím se zklamání - jak svého, tak jiných, protože, když nesplním očekávání, znamená to, že jsem něco udělala špatně. Že jsem to mohla vyřešit jinak. Že jsem neschopná. A myslím, že to každého člověka bolí hodně. Pamatuju si jednu větu, kterou jsem opět vymyslela při zírání do zrcadla.

Dokážou mě rozplakat jen věci, které nedokážu.

Nepamatuju si totiž, že bych posledních pár let brečela pro něco jiného. Nepamatuju se, že bych pro něco jiného kdy měla strach. Nezvládnu to, nedokážu to…

Asi tak nějak já vidím strach…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tammy Tammy | Web | 16. srpna 2010 v 21:31 | Reagovat

V tomhle jsme si podobné. Myšku chovám doma, pavouků ani boučřky se nebojím ,ale ta bolest, brr. Myslím, že ikdyž ti ty strachy připadají neobvyklé, je to jenom proto, že lidi radši přiznají, že mají strach z pavouků než ze selhání apod.

2 Riku Riku | 16. srpna 2010 v 21:32 | Reagovat

Já se tedy pavouků bojím...ale nezabíjím je, nechápu jak to někdo může dělat jen ze strachu něco bezbranného zabíjet. A hady mám moc ráda ^^ , živý had přináší štěstí.

3 Sranda Sranda | 26. srpna 2010 v 19:13 | Reagovat

A já beze strachu z reakce okolí přiznávám, že pavouků se bojím a zabíjím je čistě pro tu radost, že je o dalšího pavouka míň. Všichni nemůžeme být správní. no. :) Jinak s tvou větou před zrcadlem souhlasím, plně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy