Zrnko po zrnku. Slzu po slze...

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites
"Sakura, kobyla, zná ji celá Konoha. Sakura, brambora, čelo má jak stodola!"
Máma. Ta vždycky, když k ní děvčátko přiběhlo v slzách, říkala, že je má ignorovat. Nejdřív to malé nevědělo, co to "ignorovat" vlastně znamená, ale pak jí táta řekl, ať si jich prostě nevšímá. Že se jí pak pro její veliké čelo přestanou pošklebovat, že se jí nebudou smát. A tak to zkoušela, protože rodiče - nu, ti mají vždycky pravdu. Dlouhé minuty seděla bez hnutí na kraji pískoviště, aniž by na kohokoli promluvila. Seděla tam a malýma ručkama se přehrabovala v písku. Nedělala bábovičky, dřív ano, ale když si teď ostatní všimli jejího velkého čela, nebavilo ji to. Plácat si tvary z písku sama už nebyla legrace. A tak jen nechávala písek proklouznout mezi prstíky - zrnko po zrnku.
Nejdřív to ostatní děti vůbec nerušilo, hrály si dál. Ale když už se slunko zhouplo přes třičtvrtě své každodenní zářivé pouti po obloze, objevily se "nové" děti. Starší, větší, otrlejší… i zlomyslnější. Děvčátko se snad ani nepohnulo, když přišla ta největší skupinka. Byla to dítka - těsně před akademií - hrající si na dospělé. Holčička si všimla, že jeden z nich, ten největší kluk, se hned rozběhl k houpačkám. Těm řetězovým, s dřevěným sedátkem, na které maminky zakazují chodit svým nejmenším, ač by tam tak moc chtěly. Chlapec se rozhoupal. Mávnul nohama dopředu a položil se zády skoro do roviny. Zdvihla pistáciové oči - maminka říkala, že jí připomínají kopečkovou zmrzlinu - zpod růžové ofiny. Nikdy nikoho neviděla, nebo si to přinejmenším nepamatovala - a to by nezapomněla - že by se takhle houpal. Přála si to zkusit, ale nechtěla, aby se jí zase smáli, smáli tím dětským smíchem, který rodičům připadal tak nevinný a jí tak ponižující. Ztrácela díky němu důstojnost.
Neměla dost odvahy vstát - pak by se na ni mohlo obrátit až příliš mnoho pozornosti, pohledů - a tak jen seděla na obrubníku pískoviště a s jiskřičkami v očích ho sledovala. Jak rychle se rozhoupal! Ona se vždy jen pohupovala - protože ve srovnání s tímhle to nebylo žádné houpání - pomocí nohou. Teď viděla, jak může pohyb trupu pomoct. Konstrukce se začala kymácet, pomalu ale jistě. Byl to jen její pocit nebo si toho skutečně nikdo jiný nevšímal? Viděla, jak se písek nasypaný kolem míst, kde byly nohy těla houpačky zapuštěné do země, pohybuje. Přesouval se, v maličkých vlnách, jako na moři.
Houp, houp, houp. Slyšela kovový, ale zároveň jemný zvuk vrzajícího kovu, jak se o sebe třely jednotlivé dílky řetězu. Viděla, jak se články matně lesknou. Okouzlil ji odraz oranžovožlutého slunečního světla. Jak na řetězu tak - a to hlavně - v jeho očích. Kluk zachytil její pohled. Vítězně se usmál, jako by ho potěšilo, že se na něj to malé děvče dívá. Možná to nebyl vítězný úsměv - možná byl trochu zlomyslný, nebo samolibý. Holčička to svým dětským uvažováním nebyla schopná rozpoznat. Pro ni se prostě usmál a velkolepě seskočil z houpačky.
Ona mu úsměv neoplatila, ale trochu pookřála. Otočil se na ni a rozběhl se.
"Hej, prcku! Co tu chceš?" zeptal se jí. Trochu krutě, zdůrazňoval tím svou domnělou nadřazenost. Dívenka začala pouštět písek ze své dlaně ještě pomaleji - zrnko po zrnku.Skoro jakoby měřila čas. Malé rtíky se stáhly a křečovitě se držely u sebe… mlčela.
"No tak, jseš hluchá? Mluvim s tebou!" Strčil ji do nadloktí. Nepříliš tvrdě, přesto ji malá ručka bolela.
Zrnko po zrnku.
"Tak ono to s námi nemluví?" začal se smát. Pořád ne tak krutě jako jindy, ale přesto. Do malých kukadel se tlačily slzy.
Zrnko po zrnku.
"Hele, není to ta blbka s velkým čelem?" přidal se k němu někdo jiný.
Zrnko po zrnku.
"Já už vím… je to Sakura!" řekl ten kluk. Holčičku překvapilo, že si vůbec pamatuje její jméno.
Zrnko po zrnku.
"Sakura, kobyla…" zanotoval někdo. Slzičky najednou přetekly, prostě je dál neudržela skryté. Padaly na zem - tak jako písek.
Zrnko po zrnku. Slzu po slze.
"…zná jí celá Konoha. Sakura, brambora…"
Zrnko po zrnku. Slzu po slze.
"…čelo má jak stodola."
Zrnko… bylo poslední. Slza… byla největší. Holčička vstala - rychle, až se jí zamotala hlava. A rozběhla se pryč z hřiště. Z očí jí padaly malé kapky slané vody. Malé, třpytící se v odpoledním slunku jako diamanty na diadému pro královnu. Takové jsou slzy sebelítosti - téměř královské.
"Blbá holka! Dem za ní!" zakřičel ten kluk. Sakura se ohlédla… On se smál! Smál se a jí to ublížilo. Ještě víc. Upadla. Podklouzla jí noha a tak se svalila na zem. Zase si nabrala do hrstičky písek, pouštěla ho mezi prsty a brečela.
Zrnko po zrnku. Slzu po slze.
"Nech jí být," řekl někdo. Klidným, ale autoritativním hlasem. Dívenka se podívala - existoval snad ještě někdo, kdo by jí mohl bránit? Ale ano, skutečně stále existoval. Byl hubený a celkem vysoký - jak to, že si předtím nevšimla? Měl dlouhé černé vlasy a tmavé oči. Dívka však na nic dalšího nečekala. Utřela si uslzené červené oči a rozběhla se znovu. Pouštěla písek z ruky - zrnko po zrnku. Brečela - slzu po slze. A pořád běžela, i když už všechna zrnka spadla na zem, a i po tom, co už jí nezbyly žádné královské slzy. Běžela ve stínu statných stromů, jejichž koruny propouštěly jen mála slunečního světla. A nebe - tak modré a krásné - se dívalo na utíkající děvčátko, které už dávno nevědělo, kde to vlastně je. Bílá a modrá nadýchaná oblaka se hádala o to, jestli doběhne až na konec světa nebo se zastaví někde uprostřed cesty. Ptáci si o ní špitali mezi zelenými listy a ptáčata tiše naslouchala příběhům - některé byly smyšlené - které se o ní vyprávěly.
A tak utíkala, daleko. Nohy jí dopadaly na zem. Tak jako písek. Tak jako slzy. Krok po kroku. Pak ale spadla na zem. A zase se rozbrečela. Velké kulaté slzy, jako kapky rosy v ranním slunku. Jako déšť, který tvoří duhu.
Duhu? Najednou ji před sebou viděla, krásnou, dechberoucí. Byla to ale opravdu duha nebo jen fantasie z jejích dětských snů?
Růžová, červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, fialová. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm. Počítala - barvu po barvě. Utřela si slzy. Nebyla to duha, i když to mělo všech sedm barev. Ale nebyl to ani klam její představivosti.
Před pistáciovýma očima se pohybovala mýdlová bublina. Vznášela se. Napravo, nalevo, dopředu - až musela dívenka uhnout nosem - a nahoru. Sledovala bublinu zelenýma očima. Malou křehkou bublinu, přesto se vznášela, jakoby jí nikdo nemohl ublížit. Pomalu, vznešeně. A přesto… jeden dotyk a rozpadne se na miliony malých kapek. Až nakonec spadne na zem… kousek po kousku. Pozorovala jí velkou neohroženou bublinu, s kterou si pohrával vítr.
A pak - pak prostě praskla. Neslyšně se z ní vytratil vzduch. Sakura se zase rozplakala. Ať už si ta bublina myslela cokoli, nakonec stejně praskla - je to jedno. Komu co záleží na tom, co si o sobě myslíme mi sami?
Ale co to teda bylo za zvuky? Kroky? Zase popotahovala - zase se jí budou smát pro její velké čelo. Jako vždycky.
"Všichni si dělají legraci z tvého čela, viď?" Byl to sebejistý hlas… dívčí hlas. Sakura zvedla hlavu. Přidřepla si k ní holčička asi v jejím věku - blondýnka.
"Kdo jsi?" zeptala se Sakura se špatně potlačovanými vzlyky.
"Já jsem Ino Yamanaka, a ty?" Zajímalo ji její jméno - copak ho ještě někdo nezná?
"Já jsem Sakura. Haruno Sakura…" Pořád plakala.
Slzu po slze.
"Aha… už to vidím… Takže tohle je to tvé vysoké čelo," řekla a šťouchla ji mezi oči. Sakura se nerozpadla na milion malých kapek a to si začínala myslet, že je to možné.
Slzu po slze.
"A ty si ho zkoušíš zakrýt vlasy... Vypadáš jako duch," povídala dál... mohlo jí vůbec něco zastavit? Stáhla Sakuře vlasy z čela a ta začala brečet ještě víc. Blondýnka se zatvářila překvapeně, pak se usmála.
Slzu po slze.
"Říkala jsi Sakura, viď? Přijď sem znovu zítra. Dám ti něco hezkého." A odešla… prostě jen tak. Nechala tam nesmělé děvčátko napospas naději. Sakura pomalu přestávala plakat.
Slzu po slze.

Poznámky:
Tak... Tak.
Tak jsem konečně zase něco napsala. Je to jednorázovka, která mě prostě napadla, bez zjevné příčiny.
Jsou tam dva příběhy, jeden - a ten je zjevný - o Sakuře a Ino. Druhý, který je tam spíš tak pro mě. Chtěla jsem si vymyslet důvod, proč by se Sakura měla zamilovat zrovna do Sasukeho. Napadlo mě, že někdy před tím prostě viděla Itachiho, jak jí brání a pak si tu představu zidealizovala na Sasukem, protože ten jí musel Itachiho připomínat. Aspoň tak to vidím já. A řekla bych, že zrovna tohle v té povídce neuvidí nikdo jiný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy