Znala jsem ho jako člověka

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites
Všichni kolem mě z něj dělali hrdinu… velkého hrdinu té čtvrté ninjovské velké války. Říkali, jak zachránil vesnici před kdo ví čím možným. Znali ho tak všichni. Jako ninju, který dokázal porazit snad i stovky nepřátel úplně sám. Znali ho jako vzor, který jim dávali učitelé.
Já ho znala jinak. Narodila jsem se mezi válkami ve stejném roce jako on. Chodili jsme spolu do akademie a stali se z nás přátelé. Tehdy nám říkali Konohamarův gang. On byl vždycky protekční mazánek. Vnuk velkého Třetího. Možná jsem tehdy viděla něco podobného… nevím, už se nepamatuju.
Pak poznal Naruta… vlastně za všechno tohle může Naruto, baka jeden. Vzhlížel k němu, vzhlíží k němu pořád… k ninjovi, který udělá pro výhru vše - alespoň tak ho vidím, tak ho znám já.
Vždy jsem Konohamara obdivovala. Znala jsem ho jako rozjásané dítě i týmového partnera. Říkal, že se chce stát šestým hokage. Já jsem mu tehdy ještě věřila. Roky pak plynuly, každý ve svém tempu, některé rychleji, jiné pomaleji… pomalu se klidné dny s ním staly minulostí.
Začala válka. Okamžiky tak nějak ztmavly… samovolně, prostě jen tak. Když nás poprvé nasadili do akce, měli jsme obsadit malou vesnice poblíž hranic. Říkali, že to bude jednoduché. Možná i bylo.
Udon měl svůj plán… Konohamaru ho striktně nedodržoval. Ale nakonec se to všechno podařilo. Byl to jeho první úspěch. Vrátili jsme se do Listové.

Pršelo… chytala jsem kapky vody do dlaně. Malé… Vždycky se rozstříkly, když dopadly na moji dlaň, jako malá vybroušená sklíčka... Tak křehká.
Pršelo a já byla venku. Konohamaru brečel. Stála jsem vedle něho a mlčky jsem k sobě tiskla rty… Pevně, aby se z nich nedostalo jediné slovo… Slova mohou ublížit. Zranit víc, než zbraně. Stáli jsme tam a rakve už se spouštěly do nitra země. Už je to skoro pohltilo. Kousek po kousku si je země brala, pomalu, ale jistě. Pak už mi zmizely… ve vyhloubené jámě v zemi. Nebyli jediní, které si ten den zem vzala… pohltila je. Některé si pro sebe ukořistil oheň. Ale Konohamaru nechtěl… nechtěl, aby jeho rodiče vzal oheň.
Utěšovali ho. Hloupými větami o tom, že zemřeli pro vítězství. Že zemřeli, aby ho ochránili. Že právě jejich oběť vyplatila výhru. Jednu malou výhru ve velké válce.

Tehdy? Ano tenkrát, když jsme se loučili s jeho rodiči, začal tak slepě trvat na vítězství. Za jakoukoli cenu. Měl své úspěchy a já ho konečně poznala jako člověka.
Když se vychloubal, když zase blahopřáli… nikdy jim neřekl, že jsme tým… že bez nás by to nedokázal. Nezahazoval se s námi na své cestě na vrchol. Znala jsem ho jako sobce. Měl rád jen dvě věci a jen jednu z nich doopravdy miloval. Žádná z nich jsem nebyla já. A přesto jsem ho pokládala za nejlepšího přítele.
Stoupal nahoru tak rychle, že už neměl čas se ohlížet.

Byl to jeho stan, kam jsem měla namířeno? Ano, vlastně ano. Už vymyslel svou geniální strategii, takže nám ji může vyložit. Přišla jsem tam jako jedna z posledních. Konohamaru se na mě zamračeně podíval, ale nic neřekl. Zase jsem začala sledovat vlákna v látce. Jako svou malou modlitbu za to, aby tohle všechno už skončilo. Uvrhla jsem se do svého malého světa, ale ne na moc dlouho. Za chvíli přišel i poslední opozdilec, kterého Konohamaru sjel takovým pohrdavým pohledem. Otřásla jsem se.
Vyložil nám svůj plán, poslouchala jsem ho jen tak napůl. Chtěl poslat jednu naši klíčovou skupinu přes střed, ale potřeboval někoho odlákání pozornosti. Ten někdo byl Udon a jeho tým. Porada skončila.
"Jdeš, Moegi?" zeptal se Udon. Trhla jsem hlavou.
"Ne, ještě se chci na něco zeptat."
"Aha." Zklamaný? Odešel. Stoupla jsem si ke Konovi.
"Co chceš, Moegi? Nemám na to celý den," řekl to tak… opovržlivě.
"Chceš je obětovat," řekla jsem. Nebyla to otázka. Chvíli se na mě díval. Zamyšleně, zkoumavě.
"Musíš mě pochopit, je to naše nejhorší skupina."
"Je to tvůj přítel," křičela jsem... Křičela jsem potichu, aby mě nebylo slyšet za plátno stanu. Šeptala jsem a křičela zároveň.
"No a? Přátelství, rodina? Co je to proti válce?" taky ztišil hlas, když na mě ječel… jako já.
"Miluješ ty něco víc než tu svou válku?" Nepochopil mě nebo jen přemýšlel, jestli mi to má říct? Bylo ticho, jen vítr bubnoval do plátna stanu a přerušil tepot našich srdcí. Buch, Buch…. Srdce… bilo hlasitěji, než já řvala. Takové bylo moje srdce… impulsivní, hlasité.
"Jen výhru," řekl nakonec. Jako by to bylo jeho nejsvatější tajemství. Jako by byl hřích mi ho říct.

Takový byl, miloval jen úspěch… a dostal se vysoko, hodně vysoko. Takového jsem Konohamara znala. Jednoduchá vítězství za cenu jednoduchých obětí. Nikdo mu to neměl za zlé… jenom já. Malá ušmudlaná holka se dvěma culíky. Co já zmohla proti legendě. Možná si myslel, že jsem mu záviděla. Úspěch, slávu, výhry… všechno, co pro něj bylo důležité. Ne, záviděla jsem něco jiného… moc. Nad tolika lidmi… jak lehce jimi šlo manipulovat. Moc, kterou nad lidmi máte, když jste hrdina.
Ale netoužila jsem po ní natolik, abych pro ni obětovala vše ostatní.
Začali jsme vyhrávat… bitvu po bitvě… pod jeho pevnou rukou… jednoduše, skoro až snadno. I válka je jednoduchá, když vám někdo probojuje cestu.
A pak to všechno skončilo. Jako mávnutím kouzelné hůlky. Jako by plátna stanů už neměla vlákna, která jsem nesledovala.
Přišla jsem za ním… s úsměvem na tváři. Pro mě to byla příležitost k udobření.

Zaklepala jsem… nic se neozvalo. Jako by nikdo nebyl doma, ale já viděla, že zatahoval závěsy. Musel být doma. Pak jsem uslyšela smích. Ženský, pronikavý… Smích krásné ženy nad sklenicí vína, na jejímž okraji je skvrna ve tvaru rtů… je rudá… temně rudá. Taková žena by se k němu hodila. Hloupá, krásná, co slepě obdivuje svého hrdinu. S červenými rty, které se umí kroutit ve falešných, svůdných úsměvech.
Zaklepala jsem znovu. Bylo mi to jedno. Nikdo neotevřel… šla jsem domů. Asi už nebudeme přátelé.

Nebylo to dlouho… nebylo to krátce. Přišel… ne škemrat. Litovat se. Hořel sebelítostí. Byl přece hrdina, tak proč by se měl litovat? Dokázal věci, které nikdo jiný. Zachránil vesnici.
Jenže tehdy jsem pochopila, proč se lituje. Udělal toho tolik, když jsme byli ve válečném stavu… A jeho sen? Pokaždé vyhrát a pak přemoct všechny nepřátele. To byl jeho cíl. A oni mu tím mírem zabránili dotáhnout to dokonce. Stal se z něj hrdina.
A já ho znala jako člověka, který miluje jen válku a výhru. Který dopustil, aby se jeho život zastavil, když se jeho největší a jediný sen roztříštil v prach. Stal se bezvýznamným… už nemohl vést své bitvy proti přesile.
Vzali mu výhru i válku.

Poznámky:
Povídka věnovaná Minatě
Tohle jsem Min slíbila. Tohle... takový divný patvar složený ze vzpomínek a vyprávění o tom, že Konohamaru je sobec.
Myslím, že v tomhle stylu psaní jsem se vážně našla. Ale že mi to trvalo, co?
Našla jsem se v první osobě a tomhle stylu vyprávění. Chvíli rychle, chvíli pomalu... s myšlenkama, kdy se do té postavy vžiju a vidim to jejíma očima. Takhle já píšu.
Je to druhá jednorázovka za dva dny. Nějak mě chytla psavá slina.
A tohle prostě vzniklo... velice rychle, s náhlého popudu. Tak mi povězte, jak jsem to napsala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Locky Locky | 28. června 2011 v 19:01 | Reagovat

Musím tě obdivovat, tvé povídky mají to co už pěkně dlouho hledám, mají ten prožitek, emoce a dokonalé vykreslení postav, které mě vždy tak perfektně vtáhne do děje.
Bohužel na většině blogů člověk nalezne jen ubohé braky s naivní dětskou romantikou a rovnakým dějem, jaký je na ostatních stránkách. Tvé povídky se však díkybohu vymykají ze stínu průměrných děl.
Vždy když si je přečtu donutí mě přemýšlet a věřit, že takové to doopravdy může být, a za to ti děkuju. Děkuji ti za tvé povídky, které je mi potěšením číst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy