Vzdálená

24. července 2010 v 23:37 | Nefrites
"Tohle bude tvá poslední zkouška," řekl velitel ANBU. Jeho hluboký hlas by mě za jiných okolností uklidňoval, ale dnes nějak pozbyl účinku. Po třech týdnech terénních zkoušek, kdy na mě nápadní maskovaní členové jednotlivých jednotek i shinobi převlečení do civilu útočily naprosto nečekaně v kteroukoli denní dobu, jsem byla překvapivě nervózní. I proto jsem si uvědomila, že mluví na mě, až po chvíli.
"Dám do toho všechno," prohlásila jsem. Snažila jsem se, aby to vyznělo jako prosté konstatování, nikoli naivní výkřik. Myslím, že se mi to nakonec i povedlo, ale na ničem takovém nezáleželo, už dlouho ne.
"Ne," vyřkl jedno strohé slovo. Dost úsečně a důrazem. Byl zvyklí rozhodovat. Tak, aby mu nikdo neodporoval. "Použiješ jen taijutsu. Nic víc. Šaškáren a plánů jsi nám už ukázala víc než dost."
Plánů, do hlasu se mu vkradlo zvláštní pohrdání. Trochu potlačované, ale v konečném důsledku daleko výraznější a účinnější. Chtěl mě vystresovat?
Nefungovalo to. A kdyby, svět se za okamžik omezí jen na bojiště. On v něm už nebude mít místo. Protáhla jsem si pravou ruku.
"Dobře."


Krásná.
Maska - nenápadná. Se vzorem zebry. Černo bílá, jen s rudou linkou kolem otvorů pro oči. Stejně tak rudá sametová stuha mi zašustila mezi prsty. Maska ležela na úhledně srovnané hromádce vybavení v mé místnosti - zdráhám se použít slovo pokoj, protože je příliš osobní. Tahle cela mohla být skoro jakákoli, ale nikdy by se vám v ní nepodařilo vytvořit kouzlo domova.
Na stěně visel stojan na zbraně - vyřezaný z tmavého syrového dřeva, jehož strukturu jsem nepoznávala.
Byl plný. Nabroušené kunaie. Překrásná dýka se zahnutou čepelí, vše vyvinuté speciálně pro Černé jednotky. A znovu - nic osobního. Dvě katany. Jedna docela obyčejná, kterou používali ninjové při útocích v rámci terénního výcviku. Druhá, krásná a elegantní. S rudou rukojetí a černou čepelí jemně ozdobenou stříbrnými znaky. Černé jednotky, to se dalo čekat. Na opačné straně vyváženého ostří mě ale čekalo překvapení.
Jméno. Nebylo moje.
Haruka.
Haruka - napsáno jen jediným znakem. Haruka.
Položila jsem katanu zpátky. Nakonec ji určitě předají tomu, komu patří.

Když se u protilehlého vchodu na stadion objevil můj soupeř, byla jsem připravená.
Nebo jsem si to alespoň myslela. Otevřela jsem oči. Měl sympatickou masku - s červeno oranžovými znaky. Znázorňovala papouška. Skousla jsem spodní ret.
On viděl můj obličej a já jeho ne - vyvolalo to ve mně nepříjemný pocit, že něco skrývá.
Nesmím použít ninjutsu, opakovala jsem si. Přešel ke mně. Všimla jsem si, že hubená postava je jen zástěrkou pro ocelové svaly.
Nepodal mi ruku - tělesný kontakt je považován za příliš intimní. Místo toho sepnul ruce a lehce se uklonil. Napodobila jsem gesto, ale připadala jsem si neohrabaně. S jeho do kostí zapsanou úklonou jsem nemohla měřit.
Postavil se do bojové pozice, jedné z těch složitějších. Já zvolila figuru lotosu, už roky zažitou. Naučil mě ji otec.
A on učil vždycky dobře.
Už to začalo.

Krásná.
Stála jsem nahá před zrcadlem. Byl ze mě někdo jiný. Nebo jsem alespoň jako někdo jiný vypadala. Za jediný den se jim povedlo něco nemyslitelného; změnit mě k nepoznání. Jen pár malých zákroků v obličeji, říkali.
Lícní kosti byly daleko výraznější. Nevím, jak to udělali.
Obličej působil pravidelněji. Zvýrazněné rysy do světa křičely: "My jsme tady!" Nepoznávala jsem svůj vlastní oválný obličej. Nepoznávala jsem své vlastní tělo, i když na něm vlastně nic nezměnili. Nepoznávala jsem své vlasy, obarvené na světle hnědou.
Sama naprosto přesvědčená o tom, že Haruka je cizinka, jsem se na další neznámou dívala do zrcadla. Připadala jsem si tak nějak nedotknutelná. Jediný tvrdší náraz a rozpadnu se v prach.
Tehdy si můj vlastní odraz v zrcadle uvědomil něco, o čem jsem já sama celý svůj život jen pochybovala. Podívala jsem se na něj, nejprve nechápavě, později spíše zlostně.
Nakonec laskavě. Měl pravdu.
Byla jsem krásná.
Ale pro mé vlastní oči jsem byla dříve krásnější. Jako zašlá vzpomínky usmívající se z fotografie. Dříve jsem byla jen hezká. Ale byla to moje vlastní hezkost.
Tahle nepřiměřená krása mi byla cizí.

Vyrazil proti mně s klidem a jistotou sobě vlastní. Na zlomek sekundy jsem mu tu jistotu záviděla, ale jeho první nečekaně silný úder mi vyhnal veškeré myšlenky z hlavy. Využíval proti mně sílu svého mužského těla, které já jako žena nejsem schopna dosáhnout, pokud neomezím svou pohyblivost. A to jsem nikdy neudělala. A tak jsem využila chakru.
Stal se z toho souboj, kde vám i lehký dotek jediného prstu může zlámat kosti. Byl rychlejší a silnější, což mě automaticky stavělo do defenzivní pozice. Nepředvedla jsem mu ale skoro nic, co jsem se naučila z našeho klanového taijutsu.
Rány létaly. Zasáhl mě do holeně, ale kost vydržela. Asi i proto, že je jednou z nejtvrdších v těle. Skrčila jsem se a těžila z jeho nestabilního postoje. Levou rukou jsem ho držela za zápěstí a pravou zamířila nejprve na solar plexus, pak jsem ale ruku zvedla a pokusila se ho praštit do obličeje.
V té chvíli byl pryč.

Krásné.
To jméno, Haruka. Má více významů. První je Jarní květina.
Sepnula jsem si vlasy do vysokého uzlu. Ještě víc to zdůraznilo ty cizí rysy v mé tváři. Nejprve jsem se bála, že si nezvyknu.
Teď, když si zapínám poslední přezky na své výzbroji, se bojím, že si zvyknu a ztratím tak sama sebe. Protože jsem si vždycky myslela, že obličej je něco neměnného. Když jsem spouštěla levou ruku dolů, tetování mě ještě trochu zabolelo a já dostala opravdový strach.
Přestože tohle všechno jsem vždycky chtěla, přestože jsem byla vychovávaná tak, abych po tom toužila, najednou jsem se bála, že skutečně ztratím samu sebe. Stejné šaty, stejné masky, stejné tetování, stejné zbraně. Zhluboka jsem se nadechla.
Druhý význam toho jména je Svěží vánek.
Připnula jsem si popruh té obyčejné katany. Potom jsem zvedla tu druhou. Tu krásnou.
Jméno Haruka, jež na ni bylo vyryto, neslo až třetí význam, který mě napadl. Nechala jsem tam katanu ležet, naposledy si utáhla vlasy v ohonu a otevřela dveře. Prázdná osamělá chodba mě lákala svými neobjevenými zákoutími, ale já jsem na její volání neodpovídala. Chtěla jsem? Asi ano. Ale nemohla jsem, čekalo mě něco důležitějšího.
Dveře se za mnou bez varování zavřely. Tiše jsem si ta slova přehrávala v mysli.
Haruka znamená Vzdálená.

Ještě se na stadion nevrátil a já ho ještě nepochopila. Stejně jsem zůstala na bojišti dalších šest hodin, jak mi určuje čest i pravidla.
Jde-li o oficiální souboj a jeden ze soupeřů se nedostaví, nebo opustí bojiště bez vysvětlení, je druhý bojující povinen zůstat na místě zápasu dalších šest hodin pro případ, že se první ze soupeřů vrátí. Zda-li mu to čest dovolí, smí se přítomný ze soupeřů vyhlásit vítězem souboje.
Znám ta pravidla dobře. Proto až teď - téměř o půlnoci - nastal čas odejít. Můj otec nazval poslední z šesti hodin hodinou Naděje. Nevím, proč ji tak pojmenoval, ale nějakým zvláštním způsobem měl tehdy pravdu.
Můj otec - bývalý kapitán ANBU.
Ať odpočívá v pokoji.
Zvedla jsem se ze země a zbystřila. Něco za mnou se pohnulo, přestože jsem si byla stoprocentně jistá, že tam nikdo nebyl. Prošla jsem celý stadion a prohledala každý možný úkryt. A pak jsem si znovu vzpomněla na otcovu moudrost. Černé jednotky - ANBU - nikdy nehrají podle pravidel.
Poslední hodina. Hodina Naděje. Možná jsem to pomalu začínala chápat. Možná, že takhle to vypadá vždycky. Sledují naše umění dodržet pravidla. Pozorují, jak se rozpadáme pod jejich pohledy.
My, nováčci.
Teprve teď začal opravdoví souboj, protože moje čest nepřipustila prohlásit se za vítězku.

Krásná.
Budova jejich sídla. Říká se, že ve spletitých uličkách můžete čas od času najít i hromádku časem vybělených kostí. Na žádnou jsem nenarazila, ale pevně věřím tomu, že tu jsou.
Někde mezi těmi holými stěnami musím najít svou ztracenou identitu. Nové jméno k nové tváři. Nový tým ke vzdálené cizince za sklem zrcadla.
Vzdálená...
Možná jsem některé věci nebyla schopna pochopit napoprvé a potřebovala jsem více času, ale nakonec jsem pravý význam sdělení uchopila pevně do rukou.
Ta krásná katana byla moje. Byla moje, protože na ní bylo napsané moje jméno.
Haruko, vzdálená. Tak se jmenuju.

Poznámky:
Za betaread je odpovědný Tall.
Rozhodla jsem se tu povídku stejně zveřejnit. Původně měla být jen pouhým prologem pro další povídky. Uvidím, jestli se mi je podaří napsat. Převážně by šlo o jednorázovky a krátké série, takže by to nakonec mohlo být uskutečnitelné.
Teď ale nemám na psaní tolik času a trpělivosti.
Nevím, co si o tom myslíte. Ráda bych to věděla.
PS: Na tomhle blogu budou povídky vždy vydány přednostně. Na Konohu poletí až o týden později.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy