Skřivan a válka 3. část

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites

Pták v kleci

Převeleli mě zpátky k Andělům. Ninjové se vraceli domů, ale medici měli ještě dost práce. Pod mejma rukama prošla spousta známejch tváří. Spousta lidí, který jsem znala. A většina z nich už se nevrátila. Minata jsem od toho dne, dne kdy jsme si zajistili vítězství, už neviděla. Přežil? Nevěděla jsem. Mohla jsem se ptát, ale nepřišlo mi to důležitý. Já jsem nebyla jedna z těch slepic, co šly na lajnu jenom kvůli nějakýmu blbýmu Minatovi. Já tam šla pomoct a taky jsem pomohla. Nikdo nemoh tvrdit, že ne. Ať už si Minato myslel cokoliv. Když jsem mířila do Konohy, už nikdo mi neříkal Andílko… pro všechny jsem byla jenom Hibari. A pak jsem dorazila domů.
Konoha byla oděná v černý. Pořád tu byl cejtit slabej zápach Smrti, ale už to nebylo tak silný. Pak mi to došlo. Došlo mi, že i když já jsem válku viděla… byli takový, který ne. Hloupý ženy těch pitomců z rady nebo jiný vysoce postavený papaláši. A ty teď měli pozdvižení. Někdo, a většinou ne jeden, jim totiž v boji umřel. A oni pořád nepochopili, že to nebyl jen ten jejich bratranec, ale taky manželka jejich souseda. A další lidi. Byla válka a ve válce se umíralo. Jenže jim to ne a ne docvaknut. Přišla jsem domů… můj svět byl tak trochu prázdnej. Ztratila jsem duši… někde tam, v zákopu, kdy na mě pršela ta voda plná Smrti. Lehla jsem si do měkký postele a zírala do stropu. Kolik lidí muselo umřít, aby se vyjednal mír? Ti nahoře to vědí. Ale nikdo z nich si to nikdy neuvědomí. Museli by to vidět. A to by pro ně byla moc špinavá práce. Lajna je něco, čemu ti nahoře nerozumí.
Druhej den ráno jsem se dostavila před přestupkovou komisi. Když mi dali čtyřicet hodin veřejně prospěšnejch prací pochopila jsem, že musím, ať už chci nebo ne. Každá druhá jednotka měla svojí Andílku. Takovejch Andílek muselo bejt hodně… a nejmíň polovina z nich už není. Při tomhle zjištění jsem se cejtila strašně, ale nic to nebylo, vážně. Nic proti tomu, co přišlo… Uviděla jsem Minata. Šel na druhý straně ulice. A to bylo krásný. Šla jsem za ním a pak si mě všimnul.
"Andílko!" bylo krásný to slovo zase slyšet. Zvlášť od něj. Objala jsem ho. Našli jsme se. Jako přátelé.
"Minato, tak ráda tě vidim!"
"Já tebe taky," odpověděl a pustil mě. Lidi na ulici se na nás dávali. Byli jsme jako ostrůvek štěstí uprostřed pustiny.
"Takže jsi mi neumřela."
"Ne, na mě válka nemá!"
"Tak tím jsem si jistý. Kdy ses vrátila?"
"Včera. Jako poslední z posledních."
"Já už před měsícem."
"Uteklo to… jako voda."
"To ano. Jak se máš?" zeptal se.
"Právě jsem byla před přestupkovou komisí."
"Musel jsem tě nahlásit."
"Já vím. Ale čtyřicet hodin prací? To má být osud horší než smrt?"
"Cože?"
"Špatně jsem si zapamatovala pravidla. Podle mojí verze, je tam: Osud horší než smrt."
"Tak to je určitě poetičtější než: předstoupení před přestupkovou komisi. Osud… já na osud nevěřím." Zmateně se na mě podíval.
"Já nevím… mám pocit, že slovo Hyuuga je přímo synonymum pro víru v osud. Vtloukají mi to do hlavy už od dětství. Klec je tvůj osud," řekla jsem. Máma měla pravdu, ale to mi došlo až pozdějc.
"Klec?"
"To nemá cenu řešit." Povídali jsme si dlouho. Mluvili jsme o spoustě různých věcí. Smáli jsme se. Vážně… takovej ostrůvek štěstí. Bavili jsme se dlouho do noci. Nakonec jsem si sedla v parku na trávu a on hned vedle mě.
"Páni, ty hvězdy sou krásný!" vykřikla jsem nadšeně. Poprvý za dlouhou dobu jsem si zase připadala jako dítě.
"Jo, to jsou. Vidíš tu nejzářivější?"
"Co? Ne! Kde?"
"Skoro uprostřed."
"Jo, už jí vidim."
"Je to Sírius."
"Docela nic moc, co?" prostě to ze mě vypadlo. Kdyby ta hvězda spadla, měla jsem připravený přání. Bylo pošetilý, jako celej tenhle den. Ale já už dlouho žádný přání neměla a tak jsem si uvědomila jeho krásu.
"Víš, že se vlastně díváš do minulosti," řekla jsem, abych prolomila ticho.
"Jo. Než se k nám připlazí to světlo, tak jsou to milióny let."
"Ještě žádná z těch hvězd neviděla naší válku."
"Jsou to ale šťastný hvězdy. Vzpomínáš…" přitiskla mu prst na rty a zarazila ho.
"Pššš," zasyčela jsem, "Já nechci vzpomínat."
Možná mě chápal, možná ne. Vlastně nevím. Vstal. Jako bych ho prostě najednou přestala bavit. Toho válečnýho sarkasmu se asi nikdy nezbavim. Tehdy mi to ale ještě nedošlo.
"Budu muset jít," řek a já mu to neměla za zlý. Vždyť už bylo kolem půlnoci. Byl to fajn den. Takovej… jakoby nebyla válka.
"Někdo na tebe čeká?" popichovala jsem ho.
"Vlastně jo, jsem zasnoubenej. S Uzumaki Kushinou."
"Aha," už v tom momentu jsem tu ženskou neměla ráda. Neexisuje žádná, která by si ho zasloužila. Ale udržela jsem si chladnou hlavu.
"Tak zdrhej, ať nedojde k špatnejm závěrům," řekla jsem "Ahoj."
"Nashle, Andílko."
Když jsem se vrátila domů, máma mě přivítala, jak se patří. Už spala. A táta? Nezmínila jsem se? Táta umřel. Na chodbě k našemu skromnýmu příbytku jsem potkala vůdce klanu. Teď už Hiashi. Jeho otec byl mrtvej, brácha taky. Bylo to na něm. Obešla jsem ho. Ani si mě nevšim. A pochopila jsem, že válka nás všechny změnila. Už jsem nechtěla tu svou blbou svobodu… ne, protože pak bych byla úplně sama. Nejenom, že by se na mě nepřátelé dívali tak, jak se dívali. Ale díval by se na mě tak i Minato, Kim, Sakko, Maya, Kakashi a všichni ostatní. Byla bych jako jedno zrnko obilí mezi dvěma mlýnskejma kamenama. A nic by jim nebránilo mě rozdrtit. Jo, uvědomila jsem si, že svoboda jako taková, je pitomost.
A tak jsem žila svůj normální život. Existovaly dva normály. Normál před a po… jo, zase mluvím o válce. Byla jako počasí. Dalo se o ní mluvit pořád… a taky se mluvilo. Až na ty, co chtěj zapomenout. V nemocnici jsme měli pořád dost rušno - a nikdo se nemoh ulejvat. A mejch čtyřicet hodin? Byly z nich služby navíc. Spánkovej režim jsem měla pořád rozhozenej. A tak plynuly dny, tejdny a nakonec i měsíce. V nemocnici se objevil jeden závažnější pacient… měl nějakou vrozenou srdeční vadu. Měla jsem asistovat u operace. Nic novýho… jen jsem musela zajít do knihovny a podívat se na správnej postup.
Došla jsem k Hokagemu, kniha, kterou jsem potřebovala, byla v takovým tom zakázaným oddělení. Vyslal se mnou jednu konoichi… Byla starší než já a pořád se vesele křenila. Našla jsem tu knihu. Byla v nejvyšší polici. Já, jakožto osoba malého vzrůstu, jsem tam nedosáhla.
"Hele, mohla bys mi tu knihu podat?" zeptala jsem se.
"Jasně," řekla a konečky prstů se dotkla hřbetu knihy. Zřejmě tam byla zaklíněná, nešla vyndat. Strhla s ní i další dva svazky, které jí elegantně spadly na hlavu. Zasmála jsem se.
"Jsi v pohodě?" další z mých otázek.
"Jo, nic mi není… blbý knihy. Jestli se jim něco stalo, tak mě Třetí přetrhne. A na co ji potřebuješ?"
"No, jsem medik…"
"Vážně?" nenechala mě domluvit; připomnělo mi to Mayu… Zase jsem se dostala do tý divný poválečný nálady. "To musim říct svýmu miláčkovi. Víš, on je na mediky vysazenej… Přežilo vás strašně málo."
"Aha… je pravda, že v nemocnici je nás míň, ale nemyslela jsem, že až o tolik."
"On říká, že jich umřelo hodně, protože je velitelé posílali na lajnu. On je vážně úžasnej." Vzala jsem jí z ruky tu knihu a sedla si s ní k jednomu stolu. Ta holka se mi zdála fakt v pohodě. Možná až na to, že moc mluví. Minatovi by se líbila.
"Hele a jak se vlastně menuješ?" zajímala se za chvíli. Nevim, proč mě to tehdy napadlo, ale řekla jsem to. Možná jako upomínku na starý časy.
"Říkají mi Andílko."
"Jůů, vážně? To by se mu líbilo."
"Nedala jsem si jméno sama. Je od velitele naší jednotky. Byl to super chlap," řekla jsem. Ona se na mě tak zvláštně podívala… se soucitným úklonem hlavy, jakoby mě litovala. Nechápala jsem, proč.
"Aha, no… mě přijde, že k tobě sedí." Znovu jsem se zadívala ho knihy. A ona pořád brebentila o tom svym úžasnym snoubenci. Nechápala jsem, jak o něm mohla vydržet mluvit tak dlouho. Až o několik stránek dál mi došlo, že jsem se jí nezeptala na jméno. Dokázala bych si představit, že spolu deme na kafe. Mohly bychom být kamarádky. Dvě divný povahy v tomhle beztak už špinavým světě.
"A jak se vlastně menuješ?"
"Jsem Uzumaki Kushina," představila se a mě to najednou došlo. Ona je TA Uzumaki Kushina… Minatova Kushina. A tak jsem pochopila, proč je schopná o něm mluvit tak dlouho… Protože je to Minato. Nejlepší člověk, jakýho jsem kdy poznala. Možná jsem čekala, že se dostaví závist nebo smutek nebo… já už nevim. Ale můj postoj k ní se nijak nezměnil. Byla milá, veselá a milovala ho. Byla to jediná ženská, která si ho doopravdy zaslouží. Doufám.
Rozloučily jsme se. A každá jsme vyrazila svou vlastní cestou. Moje kroky mířily k bytu, kterej jsem obývala. Vešla jsem dovnitř a zabouchla dveře. Kushinu jsem už nepotkala. A čas už zase plynul tou svou normální uloudanou rychlostí.
Často jsem lezla na střechu nemocnice. Jako třeba teď. Holky sem chodily kouřit. Ale já tomu nikdy nepřišla na chuť. Zalezla jsem si do svýho rohu a dívala se přes zábradlí. Špitál je dost vysokej, abyste viděli dost z tý naší pochmurný Konohy. Měla sny, byla živá. Ale teď už o sny přišla a je plná smrti. Zdála se ponuřejší. Ale možná to bylo jen mrakama nad náma. Tady u lesů dost prší, hodně svítí slunce, ale hlavně prší. A teď začalo taky. Stejně jako v ten den. Novináři ho nazvali "Klid za dešťovejch kapek."
Větší kýč jsem dlouho neslyšela. Bylo to tak plný naděje a snů, že jsem si ten článek fakt nedokázala přečíst. Sny… jsou takový, za který je proč bojovat. Kdy musíš vytrvat až do konce. Stejně jako já v tomhle dešti. Ale moje sny takový nejsou. Ta voda smyla špínu a smrt z většiny lidí. Ze mě ne. Ale něco mi došlo.
Nevim, kdy se to stalo, nebo proč. Ale zamilovala jsem se do Minata. A bylo mi jedno, že je určitě o hodně starší než já, nebo že jsem zapoměla jeho příjmení, jakmile jsem ho slyšela. Asi se to stalo, když jsem ho poprvý viděla. Možná, když jsem si uvědomila, že kolem něj není smrt. Možná, když jsem ho uviděla v zákopech, nebo když mi poprvý řek Andílko. Nevim jak. Ale byla jsem do něj bláznivě zamilovaná. Ale nebyla jsem ten typ holky, která by někomu přetáhla manžela. Ať už jsem milovala, jak moc jsem chtěla… ne, tohle bych neudělala. A tak jsem si sama kolem sebe postavila klec. Víte… moje jméno znamená skřivan. Vlezla jsem do svý vlastní pasti a uhnízdila se v ní na zbytek života.
Ale mě to bylo jedno. Já jsem byla pták v kleci, skřivan, a tohle… tohle byl můj boj, moje válka. A já ji prohrála.

Poznámky:
Bylo to dlouhé. Nejvíc mě na tom ale udivuje, že jsem to napsala prakticky za den. Pomohlo tomu strašně moc věcí a lidí a já jim poděkuju:

První bude Tenny za její V perfektním světě, protože ten náš svět není perfektní, ale díky tomu je skutečný. Chyby dodávají nereálnému pozlátko skutečnosti.
Pak to bude Minata díky jejímu Dokážeš všechno, protože to se pro mě stalo podporou.
Další budete vy... jo, právě ty... co to teď čteš, tebe myslím. Děkuju.
Yamata no Orochi. Kdybych ti měla děkovat za všechno, tak se uděkuju. A to bychom přeci nechtěli.
Pak to bude celá Konoha... úžasná skvadra lidí, co maj sny a přání, který si navzájem odporujou. Ale všichni jsme tu a to je ten důvod, proč to funguje.
K tomuhle nápadu mě taky nahlodaly čtyři knihy: Měděný jezdec od Paulliny Simonsové, Maximum Ride od Jemese Pattersona, Na západní frontě klid od E. M. Remarqua a Enderova hra od Orsona S. Carda. Všechno jsou to krásný knihy a já je vám fakt doporučuju.
A pak taky poděkuju bráchovi, protože mi pomoh překopat ten konec. A protože je to lepší.
A to bude s děkovánim šmitec.
Musim říct, že příběh Andílky mi fakt něco dal. Jo a ještě něco, je to moje nejlepší práce. Ze všech. Dřív jsem si myslela, že je to Podruhé, ale teď. Ha, kam se moje stará práce hrabe! Naučila jsem se toho hodně. Například psát v první osobě, nebo myslet docela dopředu nejen do příběhu, ale i do maličkostí. Utvrdila jsem se v názoru, že nemám ráda přítomný čas, takže asi vždycky budu psát v minulym. Ve skutečnosti je tohle spíš takovej experiment. Zkoušela jsem, co dokážu vyjádřit. Stejně jako jsem u Balónu zkoušela, jestli umim napsat komedii. V obou případech to, doufám, vyšlo. A to bude asi tak všechno.
Tak a teď je to na vás… Jak to vidíte vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy