Skřivan a válka 2. část

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites

V zákopech Andělé nejsou

Už jsem se dostala do každodenního života v táboře. Měla jsem svůj stan jako ošetřovnu. Ale ještě jsem nezažila útok. Přišel v noci společně s hvězdama. Probudila jsem se s rukou na puse. Nebyla moje. Ale díky bohu ani nepřátel. Byla to Mayi. To je holka, která mi pomáhala s raněnejma. Ale moc jsem s ní nemluvila.
"Ticho," nešeptala, spíš jen naznačovala rty, "Musíš se evakuovat."
Dala ruku pryč, chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale zastavila mě jen, jak jsem otevřela pusu.
"Ne." Šla jsem teda za ní. Minato nás všechny naučil nebát se vložit svůj život do rukou někoho z jednotky. Všichni ti lidi byli podle mě dobře prověřený. Nevěřilo se akorát těm novejm, mě nevyjímaje. I když já byla trochu zvláštní případ. Kdo by nevěřil holce, co jí nikdo neřekne jinak než Andílka. Jo, říkali mi tak všichni. Když jsem se představovala jménem, skvěle mě ignorovali. Prostě jsem byla Andílka. Zapla jsem Byakugan. Moc často jsem to nedělala. I když je to mnohem lepší než rentgen. Nikoho jsem ale neviděla.
"Co se děje?" zeptala jsem se polohlasem.
"Noční poplach. Nepřátelé se pokusili protlačit lajnu trochu k jihu."
"A co děláme tady?"
"Já tě hlídám, je to můj úkol. Přímo od Minata," pýřila se, "A ty tu čekáš, dokud neodezní boje. Nesmíš na lajnu, máš to zakázaný. Minato si tě fakt hýčká. Není divu, máme skoro poloviční ztráty, když si tady."
"Ale tam bych byla přeci mnohem užitečnější!"
"Jo, a za chvíli i mrtvá. To by byla fakt výhra. Věř mu, Minato ví, co dělá. Víš, teď mě něco napadlo!" řekla a odmlčela se. Během té chvíle jsem si stačila jen pomyslet, že je hrozně ukecaná, ale na nic víc jsem fakt neměla prostor.
"Ty a Minato ste si hrozně podobný! Vážně. Tou vaší divnou aurou či co. Víš, když je válka, tak je všude taková ta zvláštní pachuť smrti. Chápeš? Ale kolem vás dvou to neni. Proto se kolem vás všichni zdržujou. Na chvilku si od toho voddáchnout. Asi nevíš, co myslim. Nikde kde si ty, to neni."
Bohužel, chápala jsem moc dobře. Kolem mě to není! Ne, je toho kolem mě moc. Umíraj mi pod rukama lidi. Jenže pak mi to došlo. Nejenom že mi pod rukama umíraj, ale ty samý ruce už jich taky dost zachránily. Dost těch, který už někoho zabili. Svejma vlastníma rukama. Já vlastně ještě nikdy nezabila. Viděla jsem umírat hrozně moc lidí. Viděla jsem smrt. Ale nikdy jsem nebyla její příčinou. Ať jsem si nalhávala cokoli. Já nebyla ta špatná. A i když tohle byli momentálně mí nejlepší kámoši, tak stát na druhý straně lajny, jsou to mí nejhorší nepřátelé. Fakt; bejt ninja, to si pak nevybereš. Na jedný straně tě milujou a na druhý nenáviděj. A ty máš pocit, že ty, co tě milujou, umíraj rychlejc, častějc. A často sami. Jenže proti tomu se nedá nic dělat. Válka… lidi umíraj.
Takhle to bylo při každym významějšim boji. Mě šoupli pod zámek s tou užvaněnou konoichi a sami šli umírat. Fakt super pocit, to vám povim.
Začínala jsem častěji vyhledávat Minatovu přítomnost a zjistila jsem, že i on tu moji. Nikdy jsem nepřišla na to, proč se ho smrt tak straní, ale bylo vážně krásný si od toho, jak Maya řikala, voddáchnout. Možná se mi to jen zdálo, ale najednou měli všichni kolem zdravotnickýho stanu moc práce.
Po útocích byla situace nejhorší, tolik zraněnejch, že jsem dva dny nespala a od ostatních jsem si věčně pučovala chakru; i od Minata sem musela několikrát nabít. Měla jsem pocit, že ta jeho se snad ani nedá vyčerpat. Oproti němu byla moje zásoba fakt skromná.
Po měsíci a půl jsem byla vážně vyčerpaná. Zkolabovala jsem. Zrovna, když mi pomáhal Minato. Přerušil proud chakry a já se poroučela k zemi. Strašně dlouho jsem nespala a před tim, když jsem spala, tak taky málo. I mezi Andělama jsem toho moc nenaspala. Probudila jsem se dva dny potom. Žádnej útok prej nepřišel a se zraněnejma si poradili. Moc jsem tomu nevěřila, asi mě chtěli jen uklidnit. A tak jsem začala zase pracovat. Ještě ten den si mě k sobě Minato zavolal. Přišla jsem tam.
"Ahoj, chtěl jsi mě?"
"Ano, Andílko, chtěl," vypadal unaveně, ale usmíval se. Válka se podepsala na nás všech.
"A?" pobídla jsem ho, když mlčel, "Víš, já tam mám ještě Takru a Hikara, potřeboval bych zkrátka něco dokončit. Nemám moc času a…"
"Neměla bys tolik praco-"
"Promiň. COŽE? Chápeš, že ty lidi umíraj! Já jim musim pomoct, prostě musim!"
"Nepřerušuj mě!" nikdy jsem ho neviděla křičet. Vypadal jinak… zlejší? Možná. Najednou se do toho stanu přivalila Smrt. Vážně. Jako mávnutí kouzelnýho proutku nějaký zahořklý a nepříčetný víly. Viděla jsem ji, dejchala jsem ji. Dopadla na mě jako závaží. Dokud se neuklidnil. Pak zase pomalu odšuměla pryč. Ale byla tam. Fakt tam v tu chvíli byla.
"Promiň, já jen…" došly mu slova, jakoby ho to, že křičel, samotnýho překvapilo.
"Chtěl jsem jen, abys víc spala a jedla, aby se neopakovalo to selhání tvýho organismu. Potřebujeme tě. Ale potřebujeme tě živou a fungující. Chápeš teď ty mě?"
"Jo… vlastně ano, pane," řekla jsem a otočila se k odchodu, "Nejlepší je dát na svý vlastní slova."
Mlčel a já taky. Oba jsme věděli, že ten druhej má pravdu. A ten den se objevila další věc, která mi došla až se zpožděnim. Vypadal překvapeně proto, že křičel, nebo proto, že když křičim já, má to na moje okolí stejnej vliv? Jo, bylo to možný. On svojí auru asi taky necejtil, stejně jako já. A pak, když jsem křičela, tak se tam možná dostala Smrt a dala mu facku stejně jako pak mě. Mohlo to tak bejt. Nikdy jsem se ho na to nezeptala. Na to jsem moc srab.
Pak přišly další a další dny. Plný války, smrti a umírání. A už to nebyli jen ženy a muži, ne, už to byly i děti. Čtrnáct až sedmnáct. Konoha byla ve válce a zřejmě neměla dost starších ninjů. Jednou tu byly i dvanáctiletý děti a jedno z nich tu zůstalo. A pak už ani ty nebyly výjimkou. Poprvý tu byly za Minatem. Hnědovlasá holka, medik, chvíli mi pomáhala, a šedovlasej kluk. Musel to bejt jeho tým. Minato byl určitě jejich sensei… před válkou. Zdálo se to hrozně dávno a při tom to bylo pět měsíců. To není tak moc. A oni byli tým. Ty jsou čtyřčlenný. I když jsem je tehdy neznala, bylo mi jich líto - přišli o toho čtvrtýho a bylo jim dvanáct. Tu holku převeleli k Andělům. A Kakashi tu zůstal. Neumřel, co jsem slyšela. Byl to docela fajn kluk, ale chodil vždycky všude pozdě.
A tak jsme tu byli spolu a stejně sami. Já, Minato, Kakashi a Maya, ne Maya vlastně už ne. Byla mrtvá. Při útocích mě teda dostal na povel Kakashi, stěžoval si; to ano, ale nemoh nic dělat. Byli jsme zalezlí a byla to nuda. Já už to znala, ale Kakashi ne. Chudák - jeho sensei někde nasazuje krk a on tu se mnou musí hnít. Chtěla jsem se ho zeptat a taky jsem se zeptala.
"Chybí ti?"
"Cože?" řekl apaticky.
"Jestli ti chybí tvůj týmovej partner?"
"Rin, ne ani z poloviny tak, jak bych čekal, že bude."
"Tu jsem nemyslela."
"Aha. Ano, víc než si dokážeš představit. Jak to víš?"
"Týmy mívají tři žáky a učitele. Učitel tu byl, ale žáci jenom dva." Smutně se usmál, mohla-li jsem teda soudit podle jeho očí.
"Jak se jmenoval?"
"Obito, Uchiha Obito. Byl to můj nejlepší přítel."
"Je mi to líto."
"Nemusí."
Přesto bylo. Dvanáct let, to je málo na to, abyste někoho ztratili… Zvlášť pak nejlepšího přítele.
"Říkají ti Andílka, že jo?"
"Ano," najednou mi to přišlo hloupý.
"Díky, Andílko." Ale zřejmě nebylo. Od tý doby jsem na tu přezdívku byla hrdá. Andílka. Něco, co jsem byla jenom já a nikdo jinej. S Kakashim už jsem pak vlastně moc nemluvila, nikdy nebyl nějak zvlášť výřečnej. Už jsem tu byla dlouho a už mi všichni věřili. Stačilo říct, udělej tohle a oni to udělali. Stejně jako kdyby řekli oni mě. Smrt mě pořád doprovázela na každým kroku, jen těm čím dál vzácnějším chvílím s Minatem se vyhejbala. A lidi umírali.
Minato nám ohlásil, že je naplánovaný poslední útok na most, abychom prolomili nepřátelský linie. Buď prej se nám to povede nebo všichni umřem. Byl naplánovanej na sobotu za dva tejdny. Do tý doby jsem se měla přemístit zpátky k Andělům.
"Prostě se tam vrátíš," řekl hlasem naplněným autoritou.
"Ale já vám můžu přece pomoct! Můžu zachránit tvoje lidi! Mysli na ně. Na svoje vlastní lidi."
"Ne, je to rozkaz." Rozkaz, toho slova jsem se bála. Neuposlechnutí rozkazu se trestá. V duchu jsem si přehrávala pravidla. Bylo tam vážně napsáno; Ty, kteří neuposlechnou rozkaz, čeká osud horší než smrt? Nebo si to jen nalhávám. Osud horší než smrt. Jinými slovy vás pošlou rovnou na lajnu.
"Ale…" vyšuměla jsem. Všechno na co jsem se proti rozkazu zmohla: Jedno blbý "Ale…".
"Andílko, myslím na svoje lidi. Ty jsi můj člověk a když padneš ty, padnou stovky dalších… těch který bys měla zachránit, ale nezachránila. A na ty myslim, to jsou taky moji lidé. Konec debaty. Sbal si, Andílko." Od nikoho jinýho to slovo, Andílka, neznělo tak krásně, ale ten den se mi fakt zprotivilo. Odešla jsem od něj, ale nešla jsem si pakovat. Měla jsem na to ještě dva týdny ne? A do tý doby jsem hodlala pomoct, jak nejvíc to půjde. Pracovala jsem, léčila a uzdravovala. Dávala naději těm, kterejm už žádná nezbyla. Ignorovala jsem Smrt, ale moc se mi to nedařilo. Ne bez Minata. Šla jsem spát a viděla sem ji. Pracovala jsem a viděla jsem ji. Dýchala jsem ji a cítila jsem ji. Byla všude kolem, jako vždycky. To ano, ale poprvé jsem měla pocit, že cítím, jak houstne. S každým dnem trochu přibyla, nepozorovaně, jako duch. Ale přesto, pořád víc tížila moje bedra. Stejně jako bedra kohokoli jinýho. V pátek. V ten pátek, před tou sobotou, za mnou přišel. Byl jako lék pro mou ztrápenou duši. Fakt, nekecám.
"Musíš jít," řekl jen a usmál se. Hřálo to, ten jeho úsměv.
"Ano, to musím," souhlasila jsem potichu. Udělala jsem krok k němu. Objal mě. Možná naposled. Krutě jsem si to uvědomovala. Zavrtala jsem se hlavou do jeho hrudi.
"Hlavně neumři," řekla jsem jenom. Pak jsem se od něj odtrhla a otočila jsem k odchodu.
"Sbohem," bylo to poslední, co jsem slyšela. Možná naposledy, co jsem měla slyšet jeho hlas. Krásnej, uklidňující.
Kdybych vám řekla, že jsem fakt odešla a nechala tam svého nejlepšího kamaráda napospas válce, věřili byste mi? Já myslím, že ne. Jo, a fakt… jenom kamarád. Ale zato ten nejlepší. Dorazila jsem do polní nemocnice. Andělé mě přijali s otevřenou náručí. Hned jsem začala léčit, uzdravovat, dávat naději. Ale nemyslela jsem na to, co dělám. Myslela jsem na to, že asi brzo umřu. Byla jsem totiž rozhodnutá tam jít. Jít za Minatem i jeho jednotkou a pomoct jim, jak nejvíc budu moct. A fakt, utekla jsem. A bylo mi jedno, že mě čeká osud horší než smrt. Dostat se do tábora mi trvalo půl hodiny, byla tam jen čtyřčlenná hlídka. Obešla jsem tábor ze západu a vydala se dál na sever. Neměla jsem v plánu natáhnout brka někde cestou a tak jsem si dávala dost bacha. Minato mě neuvidí rád, tim jsem si byla jistá. I když mu zachránim život… tak stejně. Vždycky budu v bezprostředním nebezpečí smrti já. A to je pro něj dost dobrej důvod se zlobit. Pro mě ale ne. Vystrčila jsem hlavu zpoza úkrytu a uviděla to. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Byla jsem dobrejch sto metrů od lajny. A tu čáru tvořili ninjové. Některý mrtví, jiný živí a další umírající. Tohle byla skutečná válka. Minato se možná nebál mě sem poslat proto, že bych šla pod kytky, ale proto, abych to neviděla. A nebyl to dobrej pohled, to vám řikám. Smrt tu byla ještě sytější než v táboře před odchodem. A nebe, nebe vstávalo rudý. Bylo ráno a červená v obláčcích se zabarvila krví. Něco takovýho je nepopsatelný. A lidi umírali. A nejenom dospělí, ale na obou stranách bojovaly i děti. Některý tak malý, že ještě nemohly rozumět ani tomu proč vlastně bojujou. Bojujou a umíraj. Já to vlastně taky nechápala. Proč se navzájem zabíjíme, když bychom mohli pít kafe a hryzat sušenky. Proč těm pánům nahoře není dost dobrý to, co už maj. Vždyť toho maj dost. Víc než dost.
Tehdy jsem to pochopila. Tady vážně andělé být nemůžou. Žádný andělé, žádná naděje. A pak jsem se rozhodla, vylezla jsem z úkrytu a schovala se do nejbližší vyhloubený díry. Byl tam hnilobnej zápach. A několik polorozpadlejch mrtvol, ze kterejch vycházel. Mezi nima jsem uviděla někoho, koho jsem znala. "Kakashi!" zakřičela jsem a připlazila se k němu se svym mobilnim kufříkem.
"Andílko! Co tady sakra děláš!" zaječel a já jen zírala na ty hluboký šrámy v jeho levý paži.
"Zachraňuju ti ruku," řekla jsem. Přes třeskot zbraní mě ale neslyšel. Mávla jsem rukou a pustila se do prohlížení rány. Chtělo to vyčistit a pak taky pár stehů. Jednoduchá věc, ale moh by ztratit hodně krve. A kdyby se to zanítilo vážně by moh o tu ruku přijít.
"Minato tě neuvidí rád!" sdělil mi, když jsem mu gázou napuštěnou kysličníkem desinfikovala ránu.
"Já vím!" odpověděla jsem. Něco se Kakashimu musí nechat; je to frajer. Čistila jsem mu to sice tak šetrně, jak to šlo. Ale ono to právě moc nešlo. Ani neceknul. Rána byla dejme tomu čistá s já se mohla pustit do šití. Použila jsem trochu chakry, abych zastavila krvácení a alespoň trochu okolí rány umrtvila. Věděla jsem to už, když jsem mu poprvé propíchla jehlou kůži. Ani zdaleka jsem mu ruku neumrtvila dost na to, aby ho to nebolelo. Doufala jsem, že je to snesitelný. Potřebovalo to alespoň šest stehů. Protože i když rána nebyla moc dlouhá, byla dost hluboká, a já potřebovala dostat obě strany řezu k sobě. Měl štěstí; byl to čistej řez dost ostrou zbraní a nedostalo se mu to ke kosti ani řez nepřerušil nějakou významnou tepnu. Byla jsem hotová a začala jsem ho léčit pomocí jutsu. Nemluvili jsme. Nebylo jak. Zvuky narážejícího kovu byly všude a občas se ozvala i nějaká rána od výbušného lístku. Každej decibel byl prosycenej krví. I vzduch tu byl zkaženej. Hnilobou, krví, železem. Puch to byl strašnej. Nedalo se to popsat. A všude kolem byla ta hrozná atmosféra smrti a strachu. Atmosféra války.
"Hotovo! Zkus s ní pohnout!" zakřičela jsem mu do ucha. Zahýbal rukou a usmál se. Teda alespoň si to myslim, pod jeho maskou to tak vypadalo, ale oči… tak ty mu štěstím vážně nezářily. Rozloučili jsme se. Já jsem se začala posouvat touhle štrekou v zemi na východ. I když tady to byla jen pustina, kousek dál byl kolem tý škarpy les. Tam bude víc nepřátel. A taky víc raněnejch. A možná i Minato.
Nepřišla jsem sem ale za Minatem. Přišla jsem pomoct a tak jsem pomáhala. Když jsem se dostala k lesu, bylo už slunce vysoko na obloze. Na okraji lesa jsem v zákopu potkala Kona. To je jeden kluk z jednotky.
"Andílko!" zavolal na mě, nemohla jsem ho přeslechnout - v lese bylo až podezřelý ticho.
"Ahoj, Kone."
"Díkybohu," Bůh? Ten už nás všechny opustil, "Koukni se mi na nohu, popáleniny. Dostal jsem to od výbušnýho lístku."
"Jasně," řekla jsem a podívala se na to. Popálenina prvního až druhýho stupně. Nebyla tolik rozsáhlá, ale popáleniny… Ty bolí jako sviň.
"Pak prý, že v zákopech Andělé nejsou," překvapil mě. Nevím proč, ale všichni najednou věděli, že Andělé tu nejsou. A já jim to neměla za zlý.
"Ne, nejsou. Je tu jen jedna pitomá Andílka." Zasmáli jsme se. Spolu a přesto sami uprostřed války.
"Je Minato v pořádku?" zeptala jsem se spíš tak mimochodem. Rozhodně na tý informaci nezáviselo moje psychický blaho.
"Jo, viděl jsem ho, než mě dostali. Vypadá v pohodě. Víš, ale vy dva… dokážete to dokonce i tady, pár metrů od lajny… není tady cítit… Smrt. Asi nechápeš, o čem mluvím. Je skvělý s tebou mluvit. Už jenom kvůli tomu pocitu." Mlčela jsem - nebylo, co říct. Všechny slova už byly řečený.
Když jsem ho vyléčila, poradila jsem mu něco v tom smyslu, ať mi sem posílá raněný kluky, ale ať to neříká Minatovi. Usmál se, takovým vědoucím úsměvem a odešel. Vážně mi tam pak posílal raněný. Měla jsem až do soumraku, co dělat… a vlastně ještě dlouho po něm. Nespala jsem… nebylo kdy a vlastně ani proč. Druhej den jsem se přesunula o půl kilometru na východ - hloub do lesa. Pořád jsem si vystačila se svou škarpou a kufrem. Dolezla jsem dál a zhroutila se do prachu tý díry v zemi. Ležela jsem na zádech a koukala nahoru na nebe. Byli tam těžký černý mraky, který předpovídaj déšť. Na obloze kroužil velkej pták. Byl to sup… netušim, jak jsem ho poznala, prostě jsem to věděla. A když se z něj stala malá bezvýznamná černá tečka na hnusně šedý obloze. Přesně tehdy na mě spadla první kapka vody. I ta blbá dešťová kapka tady měla příchuť Smrti. A pak se pořádně rozpršelo. Zavřela jsem oči a někdo mě vytáhnul na nohy.
"Co tady sakra děláš, Andíko!" Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Otevřela jsem oči. Jen to slovo řekni Minato, pak budu šťastná i v pekle.
"Neřek jsem ti snad jasně, že máš zůstat u Andělů?! Tady tě nic nečeká. Okamžitě padej do bezpečí!" To mě ale rozčílilo.
"Nikam nejdu! Nenechám vás tady pochcípat, ať už mi řekneš cokoli!" křičela jsem a pak jsem si něco uvědomila. Byla tady, i když tu byl Minato. Byl naštvanej… takže tady byla, aspoň pro mě. Smrt. Ale když jsem zakřičela já… Minato vypadal, jakoby dostal facku. Navalila se sem hroznou rychlostí a překvapila ho svojí silou. Oba jsme se uklidnili. A pak vyšuměla, protože tu byl Minato a byl celkem v klidu. Stáli jsme tam proti sobě… a lidi umírali. A najednou to na mě všechno spadlo. Byla jsem promočená na kost, sama… v pekle. Rozbrečela jsem se. Klesla jsem na kolena a brečela jsem. Nevím, pro koho nebo pro co. Prostě to tak bylo. Minato se na mě skoro nepodíval. Stál nade mnou a sledoval mě… jak jsem se sesypala. Pak odešel. Možná navždycky. A to bolelo.
Ten den jsme prorazili lajnu. Dostali jsme nepřátele do šachu. Čekali jsme na další rozkazy stejně jako ti na druhý straně. A rozkazy nepřicházely. Nastal klid. A z toho se pak vytvořil i těžce udržovanej mír. Mír, co začal v den, kdy mě všechna naděje opustila.

Poznámky:
Možná by tohle mohl být konec... asi ano. Válka skončila, ale Andílka si ještě musí uvědomit jednu zásadní skutečnost.
Tuhle povídku považuju za svoje vůbec nejlepší dílo. Tak děkuju, že jí čtete. Je jiná než všechny, co jsem dřív napsala. A tahle část... to je vůbec nejpesimičtější dílo mé "spisovatelské kariéry".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy