Skřivan a válka 1. část

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites

Cítit ji, vidět ji, dýchat ji

Vždycky jsem si myslela, že politika se mě netýká. Ale ten rok, to desetiletí, se týkala nás všech. Všichni jsme tehdy nadávali na ty hloupý idioty ve vládnoucích pozicích. "Co to ta rada zase schválila? Proč to nevyřeší nějak diplomaticky? Copak to nejde?" I já jsem se tehdy zajímala o nejnovější ustanovení vlády.
Díky mýmu klanu a svejm schopnostem bejt nepozorovaná, jsem věděla většinou i to, co ostatní netušili. Horake a jeho starší syn Hiashi totiž chodili na zasedání rady. Ne, že by měli nějaké výsadní slovo, ale věděli, co se děje. Vždycky jsem si našla nějakou slušnou práci v okolí místa, kde tyhle informace sdělovali starším klanu. Mně, jakožto "dítěti", nikdo nechtěl nic říct. Ale já jsem si uvědomovala, možná ještě líp než ta blbá rada, že přichází válka. Obrovská válka, která se dotkne nás všech.
Ten rok mi bylo šestnáct a neměla jsem ani tušení, co je to válka. Tenkrát jsem sama bojovala za svobodu. I když to bylo nemožný. Jsem totiž z vedlejší rodiny klanu Hyuuga, naprostá nula. A jsem pták v kleci. A tak jsem chtěla, aby mě ti blbci z hlavní rodiny nechali jít. Mamka říkala, že klec je můj osud. Ona v ní byla taky a tohle období vzdoru už měla za sebou. Ze všeho na světě jsem nejvíc chtěla žít sama za sebe. Ale na to se v reálným světě nehraje.
Všechno to začalo, když jsme se měli všichni dostavit na veřejný prohlášení toho našeho hokageho. Chvíli mluvil o bezvýznamnej věcech jako třeba příslušnost k vesnici a čest. A pak to přišlo: bude válka. Neřek to přesně takhle, ale všichni jsme to pochopili. Najednou už ohlašovali týmy, který se maj dostavit do velícího střediska, kterým byla stanovená budova hokage. Většinou to byly starší týmy z ročníků ještě vyšších než ten můj. Nás neřekli, ale mě, jakožto medika, jo. Pádila jsem tam, co to šlo. Spíš mě vláčel dav. Tehdy nás bylo ještě hodně. Teda, dost na to, aby měla Konoha aspoň slušný šance na úspěch.
Převeleli mě do nemocnice. Pracovala jsem tam už před tim, takže žádná podstatná změna. Alespoň prvních pár dnů. Naši byli na hranicích, to jsem věděla. Ale netušila jsem, jak moc je ta lajna zlá.
Pátej den to bylo tady. Byli to všechno naši ninjové. Velký zranění, náročný operace, spousta popálenin. Ale umíralo se málo. Teda ne tak málo jako před tim, ale málo… na válku. A pak mi to došlo: Ty, který maj jasně umřít k nám už neposílaj. Prostě je tam někde v polní nemocnici nechaj dožít. To ale nebylo dobrý zjištění.
A najednou jsem taky pochopila ty hokageho kecy o cti a víře v Konohu. Ve svým nejbližšim volnu jsem šla na velící středisko. Poprvý se u mě projevila touha pomoct. Vzala jsem si pořadový číslo a čekala a čekala. Pak, když se na mě večer dostala řada, jsem vklouzla do kanceláře a nevině se usmála.
"Tak co chceš?" obořil se na mě mužskej hlas. Byl to velitel pro zásobování a zdravotnictví. Zhluboka jsem se nadechla: "Já… přišla jsem se zeptat, jestli bych nemohla být někde užitečnější."
"Ne, nemohla. Pracujete v místní nemocnici, že?" ozval se hrubě.
"A-ano," odpověděla jsem rozklepaně. Ten chlap měl totiž takovou tu auru autority, kterou jste museli respektovat. Pravej kápo.
"Tak nemohla, ale až budeme potřebovat nějakého dobrovolného medika, kterýho poslat na frontu, tak vám řeknu."
"Myslela jsem spíš polní nemocnice," hájila jsem se rychle.
"Tak hele, slečinko, kolik vám je? Patnáct? Nehodlám vás poslat do pekla jenom proto, že vám nějakej idiot poplet hlavu. Jasný?"
"A-ano, pane." Nebyla jsem zklamaná, ani smutná. Protože, i když to podal dost neomaleným způsobem, měl pravdu. Já jsem nepatřila do pekla. Vyšla jsem z kanceláře. A pokračovala v práci v nemocnici. Některý starší kolegyně odcházely a já nevěděla kam, až nás bylo pro takovou nemocnici málo. A raněnejch neubývalo.
Byl to měsíc, možná tochu víc, když si mě k sobě zavolal ten nesmlouvavej maník. To mě nepřekvapilo, nejvíc mě překvapilo, že si celou tu dobu pamatoval, kdo jsem a co jsem chtěla.
"Splním vám vaše přání, když vás pošlu do polní nemocnice?"
"Ne," odpověděla jsem hned.
"Yare, Yare. To už ten váš superhrdina natáh brka?" Tohle jsem vážně nechápala.
"Prosím?"
"Ptám se, jestli ten váš kluk už umřel."
"Proč?"
"Protože každá holka, co tam chce, tam má kluka. A je táák stráášně zabouchnutá, že chce dobrovolně umřít."
"Aha, to mě nenapadlo. Ne, nemám tam nikoho." Trochu ho to překvapilo.
"Jistě, že nemáte. Vždyť vy jste Hyuuga. Těmi se šetří," pak se odmlčel, "Tak proč?"
"Protože jsem měla pocit, že tam budu užitečnější."
"To máte pravdu," řekl a podíval se na velkou mapu přišpendlenou na zdi. Zvednul se a přešel k ní, "Půjdete pomoct sem," ukázal na místo na mapě, "Je tam polní nemocnice, kde momentálně chybí dobří medici. Co jsem se dozvěděl z vaší složky, vy jste dobrá."
"Dobře, pane."
"Přidělím vám dva ninji, kteří se od vás odpojí tady," ukázal na místo mezi onou polní nemocnicí a Konohou, bylo to asi ve třech čtvrtinách cesty, "Dál už budete muset sama. Dávejte si pozor na řeku, nepřibližujte se moc blízko. Vyrážíte zítra v osm ráno. Budou čekat u brány. Všechno jasné?"
"Ano, pane!" odpověděla jsem a zmizela za rámem dveří. Sbalit si nebyl problém. Problém bylo čekat. Věděla jsem, že se možná nevrátím. Polní nemocnice sice nebyla nijak zvlášť nebezpečný místo, ale ani extra bezpečný. A stávají se nehody. Navíc to bylo asi jen deset kilometrů od fronty. To má průměrnej ninja za půl hodiny lehčího běhu. Ale ani na jednu z těch věcí jsem nemyslela. Myslela jsem na to, že tam - deset kilometrů od pekla - už ti mrtví budou. A bude jich tam hodně.
Ráno jsem k bráně přišla o pár minut dřív. Za chvilku za mnou přišel mladej kluk zhruba v mým věku a zeptal se, jestli nejsem náhodou medik, kterýho maj doprovázet.
"Jo, jsem," odpověděla jsem mu. Zamával na dalšího kluka, tomu mohlo bejt tak patnáct. Věděla jsem, že bojujou i lidi mýho věku, ale až teď jsem si uvědomila, že ať chci nebo nechci, my jsme pořád děti. A nějaká blbá chuninská vesta nás dospělejma neudělá. Tehdy mi poprvý došlo, co je to válka. Je to hromada mrtvej, jakýhokoli věku, co bojovala a umírala za názory těch nahoře.
Náš postup byl rychlej, snadnej a já se brzo doslala k místu, kde se měli kluci oddělit. Byli to fakt sympaťáci. Jeden z nich, ten podle mýho skromnýho názoru hezčí, se jmenoval Sakko Uruhy. Díky těm třem dnům na cestě s ním jsem pochopila to, co velitel říkal, i když se mi to zdálo trochu nadsazený. Ale stejně, možná fakt existujou holky, který by kvůli tomuhle Sakkovi šly na smrt. Není jich ale moc. A já mezi ně nepatřila.
Když jsme se rozloučili, zeptala jsem se, jestli, pokud se teda ještě uvidíme, můžem zajít na skleničku. Pak jsme se rozdělili. Bylo by to fajn. Mít kluka jako je Sakko.
Druhej den jsem dorazila do nemocnice. Okamžitě mi dali práci. V tom velkým stanu to bylo hrozný. Bylo jich tam moc. A všichni jim říkali ztracený případy. Ninjové, kterejm zbejvala jen naděje. Nic jinýho. Leželi tu… jeden vedle druhýho a postupně jeden po druhým taky umírali. Nejcennější věcí tady nebyla jejich krev, ani desinfekce nebo penicilin, byla to chakra nás zdravotníků.
Rychle jsem se naučila nejužitečnější jutsu a pak pomáhala těm, kterejm ještě pomoct šlo. Naší skupině, medikům, který spí čtyři hodiny denně a jí jen když už jsou na omdlení, se přezdívalo Andělé. Nevim proč. Možná proto, že moje přímá nadřízená byla nejblonďatější člověk, jakýho jsem kdy v životě viděla. Možná proto, že ti chudáci v nás viděli naději. Jenže i ta byla nakonec ztracená. Možná proto, že nám válka ustřihla křídla. Na důvodu nezáleželo - byla jsem jedním z Andělů.
Na smrt si lidé zvyknou. Smrt je ve válce všude. Je ji nasycený vzduch, cítíte ji ve vodě. Chutnáte ji v jídle. Ať už byste viděli cokoli, válka je to nejhorší, co můžete spatřit. I já jsem si zvykla. Ale nikdy to nebyl nikdo, koho bych znala. Toho rána, nic tomu nenasvědčovalo. Žádný zlý znamení, nebo porouchanej metabolizmus. Nic. Smrt tu pořád byla. Život se jako vždycky nedostavil. Přivezli novou dávku raněnejch. Tentokrát to ale nebyli jen umírající beze jména. Ne, tentokrát jsem to jméno znala, byl to Sakko. A byl ztracenej. Sedla jsem si k němu.
"Tak ty jsi teď Anděl?" zeptal se. Potichu, jeho hlas i jeho dech, byl celej nasáklej smrtí. Takový bejvaj ztracený případy.
Nevím, proč mě to tehdy napadlo, netuším ani proč jsem to řekla. Prostě to ze mě vylítlo.
"V zákopech Andělé nejsou?"
"Co by tam dělali?" usmál se,
"Jak jsem na tom?" Zeptal se a bylo vidět, že v jeho srdci je ještě naděje. Neměla jsem dost síly mu ji vzít.
"Jseš stejně ztracenej jako všichni ostatní."
"Měla si pravdu," řekl z posledních sil.
"V čem?"
"V zákopech nejsou." To bylo všechno. A bylo to poprvý, kdy umřel někdo, čí jméno jsem před tim znala. Umřel… tak už to ve válce bejvá - lidi umíraj. S tim nic nenaděláš. Zvedla jsem se z jeho postele a šla si po svý práci.
Pár dnů potom jsme dostali jasný příkaz z velitelství: jednoho medika s dostatečnejma zkušenostma poslat do tábora na řece. Velitelka vybrala mě. Bylo jasný, proč já. Byla jsem tu dost dlouho na to, abych měla ty jejich dostatečný zkušenosti, ale zase moc krátce na to, abychom byly kamarádky. Neměla jsem jí to za zlý. Uvažovala bych podobně, kdybych měla jednoho svýho podřízenýho poslat na frontu. A tak se jeden Anděl vydal do pekla. Cesta by trvala krátce, měla jsem svůj skromnej kufr s gázou, desinfekcí a věcma na odčerpání krve. Trochu vody, ale jinak vlastně nic. Po pár minutách jsem zahlídla dva kluky. Jeden měl něco s nohou a na první pohled vyhozený rameno. Měli naše čelenky. Přispěchala jsem k nim. Byli schovaný za ohromným balvanem. Přiklekla jsem k tomu s tim poraněným ramenem a nohou.
"Co se stalo?" zeptala jsem se. Poklepala jsem mu na tváře. Pořád vnímal.
"Díkybohu, že jsi tady!" vítal mě ten druhej, "Postarej se o Kima."
"Polož ho na zem. Tak, na záda," poručila jsem rychle a začala ho vyšetřovat.
"Jsem od Andělů, nemusíš se bát," promlouvala jsem ke Kimovi. Rameno měl skutečně vyhozený. Sundala jsem si šátek, co ho nosim kolem boků.
"Hej, zvedni ho!" poručila jsem tomu druhýmu. Zvednul ho a já Kima podložila šátkem. Upevnila jsem ho pod rameno. A podala tomu druhýmu oba konce.
"Drž to pevně na tamtu stranu," řekla jsem; okamžitě to udělal.
"Kime, teď to bude chvíli hrozně bolet, ale pak to bude zase v pohodě. Potřebuju nahodit to rameno," řekla jsem.
"V-v pohodě," vysoukal ze sebe. Vzala jsem jeho ruku a opřela se o ten balvan nohou. Pořádně jsem zatáhla. Ozvalo se malý křupnutí a kloub zapadnul do jamky. Kim celou tu dobu ani nepíp.
"Už to můžeš pustit," řekla jsem tomu druhýmu, "Jo, Kime, seš fakt frajer." Trochu se usmál.
"Tak a teď ještě tu nohu. Mohli byste mi pak, prosim vás, vysvětlit, co tu děláte?"
"Jasně," řek Kim, "Byli jsme tady se Zoem na hlídce, běžná rutina, ale překvapili nás. Byli to ještě kluci, vyřídili jsme je, ale něco se pokazilo. Já nevim, proč sem si tý holky nevšim nebo co, ale najednou si mě přehodila přes záda takovou silou, že mi vyhodila ten kloub a já pak spadnul na tu nohu. Vlastně se nic nestalo. Pak už jen stihla Zoa jednou škrábnout tim svým kunaiem a poroučela se k zemi. Au" ulevil si, když jsem mu konečně narovnala nohu, teď už jenom něco na zpevnění.
"My jsme vlastně z jednotky, co chrání most u řeky."
"Tam mám právě dorazit," informovala jsem je.
"Tak to je hustý, slyšíš to Kime, my budeme mít Anděla!" Tentokrát jsem si to vážně nemohla odpustit.
"V zákopech Andělé nejsou."
Oba se na mě zvláštně a nevěřícně podívali. Nechápu, kde tihle dva brali svou naději, ale měli jí skoro na rozdávání.
"Kam tě škrábla tím kunaiem?" obrátila jsem se k Zoemu. Ukázal mi ránu. Byla skutečně malá. Pustila jsem se do léčení. Něco tady nehrálo.
"Nemáš závratě, rozostřený vidění, nebolí tě hlava nebo tak něco?"
"Když o tom mluvíš, je mi trochu na omdlení, proč?"
"Je tam jed, nemůžu to uzdravit. V polní nemocnici, která je asi sedm kilometrů odtud tímhle směrem ale mají dostatečné vybavení. Snad budou mít protijed. Rychle se tam vydejte." Otupěle na mě zíral, jakoby už měl dost.
"Zoe, má pravdu, musíme jít. Ty, holka," otočil se na mě, "řekni šéfovi, co se stalo a že nás to mrzí."
"Jasně, a už běžte," řekla jsem a pomalu si skládala svoje věci. Podívala jsem se na ně.
Jen co vyšli ze stínu našeho balvanu, přiletěly k nim dobře mířený kunaie. Nebylo pochyb, přímej zásah do páteře u obou dvou. Zase jsem ucejtila Smrt. Bylo to špatný, když se skáceli k zemi, ještě se na každýho sesypalo pár shurikenů. Tohle bylo zlý. Uzdravila jsem je, pomohla jsem jim a oni je pak zabijou. Tak už to bylo. Ty, který jsme zachránili, se pak vraceli na frontu, ty, u kterejch jsme to nedokázali, to byli jediný lidi, který viděli konec války. Plížila jsem se tak, aby mě od řeky nebylo vidět. Dostala jsem se do tábora. Bylo tam hodně lidí, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Tak jsem se jedný mladý holky zeptala, kde bych našla velitele. Povídala, že je prej v tom největšim stanu. Přiběhla jsem tam a nakoukla dovnitř. Stál tam jeden vyšší blonďák a dva mladší chlapi, nervózně jsem přešlápla.
"Poď dál," řekl ten se světlými vlasy a pokynul těm dvoum, aby šli. Protáhla jsem se dovnitř a přiblížila se k němu. Tázavě se na mě podíval.
"Víš, nemám na to celý den. Neohlásila se nám hlídka, což je trochu problém, ale to je teď jedno. Co jsi chtěla?"
"Já jsem od Andělů, přišla jsem na vaši žádost."
"Páni, takže oni skutečně někoho poslali. Výborně, budeme si tě hlídat. Já jsem Minato a momentálně tomu tady velím. Tvoje jméno, Andílko?" Zamračila jsem se. Nejsem žádná Andílka.
"Jsem Hibari Hyuuga. A co se týče té hlídky, něco o tom vím."
"Vážně a copak?" podíval se na mě skepticky.
"Potkala jsem Kima a Zoeho," dál jsem mlčela, on čekal a civěl na mě rentgenovým pohledem.
"Jsou mrtví," řekla jsem jenom. Tváří se mu přehnalo nepříjemný poznání. Tenhle výraz už jsem někde viděla. Ale netušila jsem kde. Možná to bylo na tváři mýho otce, když jsem se rozhodla pro dráhu medika. Nebo, a to spíš, jsem ho cítila sama na sobě, někdy v průběhu týhle zatracený války. Možná, když jsem pochopila, že lidi umíraj, nebo když mi došlo, co je to válka.
"Já… potkala jsem je asi tři kilometry odsud. Někdo je prej napad. Vyřídili ho. Zoe byl škrábnutej otrávenym kunaiem a Kim měl vykloubený rameno a zlomenou nohu. Ošetřila jsem je a poslala je k Andělům. Ale když vyšli z našeho úkrytu, nedávali si takovej pozor nebo co a dostali se do úhlu, kde byli vidět od řeky. Oba dostali přímej zásah do páteře, nedalo se nic dělat. Musela jsem je tam nechat. Slíbila jsem, že tohle vyřídim. Jo, a ještě: Mám vám říct, že je to mrzí." Úplně to ze mě vylítlo, jako by to ani nešlo zastavit.
"Aha," řekl sklesle, "To nic, Andílko, měla bys jít." A tak jsem teda šla. Pak si k sobě ještě někoho zavolal, ale to už jsem byla pryč. Tenkrát se mi Minato nelíbil. Ne proto, že neoplakal jejich smrt, nebo proto, že nemám ráda jeho barvu vlasů. Možná proto, že mi říkal Andílko. Ale když jsem se nad tím zamyslela, začalo se mi to označení líbit. Pak prý, že v zákopech nejsou. Prostě… ten jeho úsměv byl… až moc optimistickej. Plnej energie, který je v týhle válce nedostatek. Ne, že by mi vadila ta energie, jen mi tam něco nesedělo. To, proč se mi nelíbil, jsem pochopila až ten večer, když vedle mě umřela mladá žena. Držela jsem ji za ruku až do konce. Zase na mě dolehla Smrt. Zase tady byla. Jako všude. A tehdy mi to došlo… ta Smrt. Kolem Minata nebyla. Nevim, jak je to možný, ale on ji zahnal dál od sebe. Jako by se ho bála i dotknout. A pak jsem pochopila i to, proč byli Kim a Zoe tak optimistický. Nemusí to snášet pořád. Jako já. Každou chvíli, v každý blbý vteřině. Den za dnem. Vidět Smrt, kam se jen podíváš. Cejtit ji s každym dalšim nádechem. Chutnat ji v jídle. Vídat ji ve snech, když konečně zavřeš oči, abys na ni nemusel pořád civět. A tak jsem se začala zase usmívat. Díky Minatovi.

Poznámky:
Tohle měla být původně jednorázovka. Ale její délka a omezený prostor formuláře pro vložení to nedovolili, tak jsem ji rozdělila na tři nestejně velké části. Jo, a tahle část není nejdelší, to až ta příští. Snad se vám ta první líbila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy