Příběh jedné noci

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites
Peříčka nostalgie…
Tenkrát to bylo tak krásné…
Byla to naše společná mise, jen pro nás dva. Já a On. Nemohu říct, že by to bylo mé splněné přání, skvělá příležitost, nebo něco podobného. Byla to jen mise a on? Nebyl láskou mého života, ale líbil se mi… to přiznávám. Vždycky mě ale odrazovaly ty jeho způsoby. Jenže ten večer to bylo jiné.
Déšť nás uvěznil v jednom menším hostinci nedaleko Konohy… No co? Mě a ani jemu se nechtělo v tom strašném počasí lézt někde venku. A navíc… Byla to příjemná, malá hospůdka, ve které rozhodně nebyl nedostatek dobrého pití.
Dal si sklenku… Dvě… Tři… A dál už sem nebyla schopná moc počítat, protože jsem samozřejmě pila s ním nebo jsem konečný počet zapoměla…
A najednou… Z jeho lenosti se stala nostalgická vzpomínka. Jeho genialita se změnila na geniální humor. A ani nekouřil, i když tohle trochu kazila skutečnost, že jen díky alkoholu, který mu zabraňoval zapálit si. Ale stejně… Všechno to, co mi dřív vadilo, bylo pryč.
A tak jsme si pronajali pokoj. Vyběhnul nahoru do druhého patra a já si to cupitala po schodech v těsném závěsu za ním.
Gentlemansky mi otevřel dveře do pokoje… Bohužel… to nebyl ten, který jsme si pronajali, ale to nevadilo. Alespoň ne nám.
Když jsme se konečně s trochou obtíží dostali do správného pokoje, padly všechny zábrany.
Svalil mě na postel a . . .
Byla to dokonalá noc. Něco tak krásného jsem ještě nezažila.
Jistě, zkušenosti už jsem měla… Tehdy mi bylo… nějakých jedna dvacet? Ale nikdy předtím to nebylo Takové. Bylo to úžasné a úplně, úplně jiné. Jakoby tomu dřív něco chybělo… Cit? Možná…
Ráno jsem se probudila v jeho objetí. Nebyla jsem překvapená… zas tolik jsme toho nevypili. Bylo mi tak krásně, že jsem ho už nikdy nechtěla opustit. Probudil se. A začal si pohrávat s konečky mých vlasů.
"Miluju tě," řekl tehdy… A řekl to tak, že jsem mu věřila.
"Já tebe taky," vyslovili jsme to nevyslovitelné, zakázané. Ano, bylo to zakázané. Ale v těch slovech bylo tolik let pouhého přátelství a dřívější zdrženlivosti, že se to ani nedalo vyčíslit.
S neochotou jsme se oba vrátili do vesnice… Já ke svému stereotypnímu životu a on… On hned zase odjížděl do Suny. Měl dobrý důvod tam jet… i když jsem ho vždycky proklínala.
Měl se oženit… s Temari. Jak já jsem jí ho záviděla! Víc než si dokážete představit. A vlastně nejen záviděla… já jí ho závidím pořád. Ale co? Čas už se stejně nevrátí a jsem tomu ráda, protože jen on dokázal zhojit mé rány.
Ale stejně! Má tak dokonalého manžela! Ne… ne… on není dokonalý, ale já milovala jeho chyby. Ani se neobtěžoval mě na svatbu pozvat… asi věděl, že bych stejně nepřišla.
A teď se máme potkat po dalších deseti letech. A já jsem starší a starší, ale pořád sama… ne že bych neměla nabídky… Těch je dost, ale já žádnou nepřijala. Zřejmě proto, že nemůžu zapomenout na Příběh jedné noci.
A dnes… dnes se bude konat to "Velké setkání" dávných milenců. Milenců? Můžeme se mi dva nezývat milenci? Ne. Z jeho pohledu určitě ne. S odstupem času už vím, že to byl pouhý úlet… Úlet muže před svatbou… Jakási krutá rozlučka se svobodou… prostě se jen bál uvázat na jedinou ženu. Muži už jsou takoví… přelétaví. Ale… Co to bylo pro mě? Na tuhle otázku jsem nedokázala najít odpověď ani s odstupem času. A přitom jediný, kdo ji může znát, jsem já.
Od Té noci jsme se nepotkali. Já neměla proč jezdit do Suny a on neměl čas jezdit sem a možná mu v tom zabraňovala i jeho lenost. Tak charakteristická právě pro něj.

Byla to jedna z nejtěžších věcí v jejím životě… Otevřít dveře do té kavárny, kde se měli setkat… Po deseti letech. Byl to konec celé věčnosti… kterou strávila sněním o lásce jedné noci. Ale bylo to jen zbožné přání? Nebo ne?
On tam už seděl a nervózně žmoulal v rukou dopis… Spíš útržek papíru, který mu poslala… Doba a místo téhle schůzky. Kdyby ho sem nepozvala ona ani by nevěděla že tu je, protože její přátelé věděli, že o něm se s ní nemluví. Nikdo nevěděl proč. Mohli jen hádat. A stejně by neuhodli. On byl v její přítomnosti tabu.

Co to s ním je? Vždycky, alespoň co si pomatuju, to byl flegmatik, jako nikdo jiný.
Skvělá strategie… dokonalý plán… a bryskní uvažování… To vše mu dodávalo pocit jistoty a klidu… Alespoň to jsem si vždycky myslela. Je jiný, už od pohledu se změnil. Jak se asi změnil uvnitř? Je to dlouhá doby a lidé… ti se od přírody mění. Jak moc jsi se změnil Shikamaru Naro?

Došla k němu… Bylo to těžké, ale došla tam… Ale pak… Ta velká neproniknutelná bariéra… zmizela.
"Ahoj, Shikamaru," řekla jsem.
"Ahoj, Ino," odpověděl na její pozdrav a podal jí skleničku vína.
"Tak… na co?" zeptala se.
"Na starý časy."

Poznámky:
Tak zase sem něčím malinko přispěla.
Poslední dobou moc nepíšu. Nevím proč... prostě to nejde.
Povídka se snad líbí... aspoň v to doufám. Zkusila jsem to vzít z jiného pohledu... Všem se tak moc líbí TemaShika, až se to nelíbilo mě. Ne že bych chtěla pohled na tenhle pár měnit, ale... co kdyby to bylo jinak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tokime Tokime | 16. srpna 2011 v 2:48 | Reagovat

Mám stejný názor, každý básní ze Shikamara a Temari, až je mi z toho špatně. Jo je to fajn pár, ale nesmí se to přehánět, někdy bych si i přála, aby byl spíš s Ino.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy