Pokoj v duši

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites

Dolinami, cesta úzká.
Byl to vlastně spíš horský průsmyk a celkem jediná možnost přejít řeku Kawauso. Právě tady si totiž našla svou cestu na povrch. Rozlévala se po malém prostranství a pokračovala kaňonem.
Nad ním byla louka s tak zelenou trávou, že se to nechce ani věřit. Stála tam malá horská chata. Dlouho byla opuštěná, jen tenhle rok se jí poštěstilo.
Řeku pozorovaly dva páry bystrých očí.
"Je to to místo?" zeptal se ženský hlas.
"Je to to místo?" překvapila je oba až příliš věrná ozvěna, "Je to to místo?"
"Je," zašeptal její společník, "podle rozkazů máme tři dny na aklimatizaci, ale stejně musíme hlídat průsmyk od úplného začátku."
Dívka se otřásla pod náhlým a nečekaným přívalem zimy. Bylo tu krásně, i když sem z hory proudil ledový vítr. Oklepala se znovu. Jak moc by chtěla domů.
"Tenten, běž spát. Já vybalím a vezmu si první hlídku."
Otočila se zpět k chatě a zůstala stát. Dotkla se jeho ramena. Pousmál se, ale už se na ni nepodíval.
"Děkuju, Neji-kun," řekla a vkročila dovnitř. Přes poctivé dřevěné stěny se sem nemohl dostat vítr. Bylo tam teplo, přesto tušila, že bude mít pořád ledové prsty - dokud se nevrátí do Konohy.
Tiše prošla všechny spoře vybavené místnosti. Zastavila se v ložnici. Stály tam dvě oddělené postele. Vybrala si tu nalevo.
Dlouho se jí nedařilo usnout, možná to bylo atmosférou tohohle místa. Ve srovnání s krásou hory jí ta její vlastní připadala ještě víc nicotná než kdy předtím. Sníh na vrcholu se ve slunečním svitu třpytil jako diamantový šál a nazelenalé úpatí bylo jako hedvábná pláštěnka s tak nevýslovně krásnou barvou, že ji dívka neuměla pojmenovat.
Tenten se během těch pár hodin, co měla spát, několikrát vzbudila zimou. Nakonec ji přišel Neji vzbudit. Měl kruhy pod očima. Dívka se vyhrabala zpod přikrývek a zamířila na verandu.
"Vem si je s sebou, je tam zima," upozornil ji.
"Já vím," řekla a už jen viděla, jak konečně zavřel oči. Nevzala si ani jedinou přikrývku.
Později litovala. Studený vítr pořád bičoval okolí.

Nekľudná pieseň nechce ustáť.
Tenten se chtělo si broukat, jenže nemohla. Ozvěna by se rozlehla po okolí a všichni by o nich věděli. To by byla pitomost.
Nakonec ona vlastně ani nevěděla, proč jsou právě tady. Proč je nevyužijí v boji.
Nebo jsem až tak k ničemu?
Chtělo se jí brečet. Skončila tady u horského průsmyku sama s Nejim. Proč tu byl on - jounin - s ní, když zprávu o průchodu jednotek mohla podat i většina předškoláků. Pokud tu nešlo o něco jiného.
Lee je rychlá spojka, skvělá práce pro něj. Ale co tu sakra dělám já? Když už ne jejím, tak mrhali přinejmenším Nejiho talentem. Ledový vítr se do ní znovu opřel.
Byla zima. Svítalo teprve před dvěma hodinami a slunce ještě nemělo potřebnou sílu.
Třela rukama o sebe, aby se alespoň trochu zahřály.
Slyšela za sebou na verandě tiché kroky a skřípání starého dřeva.
Neotočila se.
Přisednul si k ní, pravou rukou přes ní přehodil deku. Byla vyhřátá.
"Říkal jsem ti, aby sis jí vzala," napomenul jí rozespale.
"Promiň," sklopila provinile oči. Rozesmál se. Už dlouho ho neviděla se smát. Vlastně od začátku roku, kdy jim Naruto prvně předestřel, že proti nim vznikla aliance čtyř vesnic. Užívala si ten pohled.
"Kam jsi dal ty rozkazy? Chtěla bych se na něco podívat," mluvila klidně a tiše. On hrozně rychle zvážněl.
"Měly samo-výbušnou roznětku."
"Aha," nakrčila čelo, vždyť je četl, když je dostali a otvíral je, když přišli sem, nebo ne? "já myslela - no to je jedno. Co tam vlastně bylo napsané?"
"Už jsem ti to říkal," pronesl docela otráveně. Přišlo to jen jí nebo do svého hlasu vkládal až příliš mnoho emocí. Tohle nebyl Neji. Ale kým tedy byl? "že máme jít sem a sledovat průchod jednotek z Kumogakure no sato. Pak dáš zprávu hlavnímu štábu."
"A co ty?" Už to věděla, byl to lhář. Lhal, aby jí uchránil. Jenže před čím?
Vypadal, jakoby se v něm praly dva světy, dva úplně jiné světy. Možná jí nechtěl tak úplně lhát a možná v ní už neviděl tu malou chudinku.
"Půjdu s tebou," nakonec zase vyhrál lhář. Rysy té pitomé holky byly v jejím obličeji stále až moc rozeznatelné.
Položila si hlavu na jeho rameno. Byla unavená, spala jen málo a před tím ji ještě zmohla cesta sem. Stejně si nechtěla nechat vzít tuhle příležitost to z něj dostat.
"Lžeš," řekla přesvědčeně. A nahlas.
Jediné slovo změnilo rytmus jeho pravidelného dechu. Měla pravdu.
"Lžeš," ozvalo se znovu. I hora to věděla.
"Lžeš." I řeka to věděla.
Lhal. Sundala svou hlavu z jeho ramena.
"Řekni mi to," zašeptala. Ozvěna už svou úlohu splnila.
"Nepotřebuješ to vědět."
"To teda potřebuju," vydechla, "Jestli, jestli tě tu mám nechat, tak to musím vědět."
Mlčel, zarytě mlčel a díval se někam k hoře.
"Takže je to pravda? Hmm? Hodláš tady umřít. Tak proč jsem tu sakra já?" brečela.
Malé kapky předčily i horu v její kráse, ranní paprsky je laskaly během jejich cesty na zem. Slunce, tak konejšivé, konečně začalo hřát. Pálilo ji.
Vlastně to nebylo slunce.
Spálila si prsty o pravdu. Tak tam seděli, ona plakala a on se snažil se na ní nedívat.
"Chci domů," zašeptala umíněně.

Utíchol les, osirel háj.
Neji měl pocit, jakoby to bylo už strašně dlouho, co se pohádali a stejně kolem sebe pořád chodili po špičkách.
Tenten na něj musela být hodně naštvaná. Nakonec s ním ani nepromluví. A jemu se při tom s každou minutou krátil čas, jehož konečnou délku neznal. Asi by se jí měl omluvit.
Dalo mu to hodně práce a přesvědčování, aby tu mohl být zrovna s ní. Naruto mu to nechtěl dovolit, protože Tenten mohla být užitečná jinde. Byla to dobrá konoichi. A navíc by ho tu prostě nenechala. Tak ho přesvědčil, že o tom ani nebude vědět.
Jenže ona k tomu všemu byla ještě chytrá a tak si to domyslela sama. A teď spolu nemluvili.
Už v Konoze napsal dopis, který jí měli předat, až se vrátí. Byl k ničemu.
Skoro nadskočil, když uslyšel, jak zaklepala na rám vchodových dveří.
"Můžu?" zeptala se. Jen kývnul hlavou na souhlas. Dívka si skousla ret.
Začínal působit nepřátelsky.
"Já..." nechala slovo doznít a radši si sedla vedle něj.
Oba pozorovali
krásu hory. Neji nevěděl, jak se má chovat. Ublížil jí. Hodně.
Litoval toho, jenže netušil, čím to může napravit. Tak se izoloval.
"Chtěla jsem..." dívala se při tom na něj, ale viděla jen ten kamenný výraz, proto zase zmlkla.
Zafučel vítr, na Tenten bylo vidět, že je jí zima. Neměla deku, on ano.
"Mrzí mě to," řekl nejistě. Překvapeně se na něj povídala a velké oči se jí leskly.
"Já nevím, proč to děláš, ale nechci tě za to soudit. Já jen... nechci, abys umřel. Je to ale tvoje rozhodnutí." Usmála se. Nesouhlasila s tím, jenže to musela respektovat.
Přehodil přes ni deku, zase. A rukou ji objal kolem pasu, poprvé. Připadala mu křehká a přitom neuvěřitelně silná. Teprve teď ho napadalo, že kdyby to bylo naopak, asi by s ní už nepromluvil.
Ještě, že jsme tak rozdílní, pomyslel si. Tak tam spolu seděli a alespoň chvíli mu neutíkal žádný čas. Tenten měla zavřené oči a byla na pokraji spánku.
Kdyby teď procházely nepřátelské jednotky průsmykem, asi by ji nedokázal opustit.
Chtěl si ty poslední dny užít, asi právě proto tady potřeboval ji, jenom ji.
Kolem bylo ticho.

Milému svojmu zbohom dnes daj.
Když člověk pár dní spí za naprostého ticha, zvykne si na to. Probudí ho pak sebemenší hluk.
Vzbudily ho přidušené vzlyky. Chtěl spát, ale nebyl dost sobecký na to, aby zůstal ležet a nepodíval se, co se stalo.
Tenten si mohla hrát na silnou, mohla si hrát na silnou před ním. Ale kdyby přišli...
Ona by mi to neřekla, uvědomil si a vyběhnul ven.
Ležela na zemi. Kolena si přitáhla těsně bradě a třásla se pod náporem pláče. Dlouho před nikým nebrečela a tenhle týden se jí stalo už dvakrát. Byla slabá.
Kleknul si a zatřásl s ní.
"Uklidni se," řekl jasně. Vůbec se tak klidný necítil. Poslechla ho, alespoň do jaké míry toho byla schopná.
Slzy nepřestaly téct. Posadila se. A pohlédla mu do očí.
"Před... před chvílí přišel Lee..." Její hlas skřípal. Dráždil ji v krku. Nemohla mluvit moc dlouho.
"Co přinesl?" zeptal se. Ukázala na zmačkaný papír, který jí zřejmě před chvílí vypadnul z ruky. Sáhnul po něm.
Měla tu se mnou snad zůstat a obětovat život stejným pitomím způsobem jako já?
Ne. Přečetl dopis. A pochopil.
"Nemůžeš s tím nic udělat. Stalo se. Prostě to tak mělo být," snažil se jí utěšovat.
Naštvaně se na něj podívala.
"Ty idiote, já na osud nevěřím!"
"Já na osud nevěřím." "Nevěřím."
"Mě nezajímá, že to tak mělo být..." šeptala, "já chci mámu zpátky." Zase se zhroutila na zem a vzlykala. Tak bezcenná.
"Musíš jí dát sbohem. Musíš..." zmlkl. Jaké má právo říkat jí, co musí, " Máš ještě mě."
"Jak dlouho? Hmm? Nejdřív máma a pak ty."
"pak ty." Rozbrečela se snad ještě víc, než před tím.
"pak ty"
Bude trvat dlouho, než se s tím vyrovná a jeho už přestávalo bavit čekat.
Silou jí zvedl ze země.
"Nedělej ze sebe mučednici." Překvapením otevřela oči dokořán a přestala brečet. Vnitřně se usmál, ještě však nebylo dokonáno.
"Mohlas odejít, když si na to přišla. Jenže jsi tu pořád, tak si nestěžuj na následky svých rozhodnutí."
A pak se jen modlil, aby to nepřehnal.
Vlepila mu facku a naštvaně našpulila rty.
"Ty mě vůbec nepoučuj, vůbec mě nepoučuj, nemáš nárok," nekřičela. Proč asi? Možná se bála ozvěny.
Začala do něj mlátit pěstmi. Chytil ji kolem ramen a přitáhnul si ji k sobě. Neměla sílu mu vzdorovat.

Napadlo ho něco zvláštního.
Políbil ji.


Ak súdiť ťa chcú, nech súdia len, tých čo neprajú pokoj duši boľavej.
Snad nikdy necítila na jazyku tak hořkosladkou chuť svého života. Políbil ji. A krásně. Jenže ona nevěděla proč. Asi to bylo jen díky okolnostem. Nakonec se mu sesunula do náručí a vyčerpáním usnula. Probudila se ve své posteli. Udělala si čaj a šla na hlídku. Jen si kývli na pozdrav, Neji šel hned spát.
Všimla si, že v ruce měl papíry z nějaké studie. Asi něco důležitého.
Ona tu musela sedět. Tak pomalu usrkávala vychladlý čaj. Bylo něco po půlnoci.
Už dávno se jí nechtělo domů. K tomuhle místu se vážou vzpomínky. S každým okamžikem, který tady stráví, jí přišla krása hory víc a víc pomíjivá.
Vchodové dveře se otevřely. Neji přišel k ní.
"Nemůžeš spát?"
"Hmm," lehnul si na zem a hlavu jí položil na nohy. Začala si hrát s jeho vlasy.
Křivda byla zapomenutá, polibek zůstal v paměti až příliš živě.
"Co se stalo?"
"Něco jsem si uvědomil." Byla zvědavá a měla v sobě naději, i když se jí tolik snažila vyvarovat. Ztracená naděje umí způsobit bolest až příliš velkou.
"A?"
"Dělám to jen kvůli prokleté pečeti."
Její ruce v jeho vlasech se zastavily. Rozesmála se, i když jí to připadalo kruté.
"A na to jsi přišel až teď?" Měl zavřené oči.
"Ne."
"A proč ti vlastně dali tenhle úkol?"
"Vzdoroval jsem. Byl jsem přesvědčený o tom, že se jí můžu zbavit."
"A můžeš?"
"Shikamaru tomu věří. Teď mi o tom poslal svojí studii." To ji zarazilo.
"Já myslela, že to nejde."
"To je jedno, stejně to potřebuje takovou oběť, kterou nejsem ochotný podstoupit."
"A to je?"
"Existují prý dva způsoby. První, že jeden z členů hlavní větve pečeť vezme na sebe."
"A ten druhý je jaký?" zase si začala hrát s jeho dlouhými vlasy. Bylo to uklidňující.
"Někdo pro tu pečeť položí svůj život. Dobrovolně."
Zase ve svém pohybu ustala.
Pro něj to tolik znamená. A já jsem přeci k ničemu. A... Podívala se na oblohu.
Ano.
"Neji... já bych..."
Otevřel oči a bílá se setkala s hnědou, "Mlč."
Přitáhl si její hlavu k sobě.
Nedá mu sice život. Ale už jako malá holka mu věnovala srdce. Později se k němu připojila i duše. A teď? Teď si nárokoval její tělo.
Nebránila se.

Ak súdiť ťa chcú, nech vinia mňa, to čo potajme nosím v srdci, nespália.
Ráno se probudila za svítání. Vymanila se zpod jeho ruky a oblékla se. Tiše se vyplížila ven. Nechala ho spát bylo to pro ni jednoduší než mu čelit.
A navíc, pořád tu měli každý svůj úkol. Sedla si na verandu, sledovala průsmyk pod sebou. Na tváři se jí bezděčně rozlil přihlouplý úsměv. Oči si ještě moc nepřivykly světlu, tak se je snažila přikrýt řasami.
Hora jí dneska připadala ošklivá. Každá krása člověku zevšední, pokud je pořád stejná. Snad kdyby se sem vrátila v zimě, našla by v téhle horské boudě nové kouzlo.
Slyšela, jak se Neji opřel o rám dveří. Cítila jeho pohled na zádech. Byl to skvělý pocit.
A najednou se rozplynul.
"Neji, já myslí, že jsou tady."
Aktivoval byakugan. Chvíli pozoroval okolí, pak se na ní nechápavě podíval.
"Jak to..."
"Prostě to vím," chtělo se jí brečet, ale zakázala si to. Chtělo se jí mu to zamlčet, ale donutila se. Chtělo se jí tu zůstat s ním, ale nemůže.
"Budeš muset jít."
"Já vím, já jen jsem chtěla... Přežij," mluvila tak moc potichu, že jí skoro nerozuměl. Zvednul jí bradu a podíval se jí do očí. Tohle byl jejich okamžik.
Pak šli každý svou cestou.

Čo život rozdelí, smrť spojí naveky.
Poznámky:
Nef konečně něco napsala...
A jak už je to u ní zvykem nebo alespoň poslední dobou musí se o tom rozkecat.
Chytla jsem psavou a jisté dvě pochybné existence (Ptačí chřipka a Bílá smrt) dosvědčí, já včera neměla napsanou ani čárku. A tak jsem včera večer poslouchala a hledala a našla jsem tuhle píseň. Zrodil se příběh.
I když to vůbec není originální a romantika je to taková až by se z toho autor sám pozvracel, mám radost. Protože se kolem mě poslední dobou vnášel autorský blok. Fuj. A včera potkal ptačí chřipku a nakonec ho přepadla i ta bílá smrt a bylo po něm. Takže holkám děkuju.

Tuhle povídku bych taky chtěla někomu věnovat. Jako vánoční dárek. Sice trochu v předstihu, ale nevadí. Teda doufám.

Pro Akumakirei

za to, že mě vrátila na Konohu, aspoň svým způsobem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy