Hra na pravdu 3. část

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites

Jeden Sama

"Podobná Jiraiyovi?" usmála jsem se, "ne, už dlouho ne. Co si o něm vlastně myslíš?" Chtěla jsem to vědět… Jiraiya byl vždycky blázen… Milý blázen.
"Poprvé jsem se s tím jménem setkal konkrétně, když jsem jednou mluvil s Nagatem. Říkal mu Jiraiya-sensei… Mluvil o něm s takovou divnou úctou. Měl jsem pocit, že je to jen další hlupák, co si myslí, že může změnit svět… ale napomohl mým plánům, takže jsem proti němu samozřejmě nic neměl. Měl zvláštní pohled na svět. Jakoby se na všechny otázky dala najít odpověď… nějaká snadná a jednoduchá… za kterou se ukrývá pravda… Jen další hloupý blázen, který věří na šťastné konce."
"Aha," řekla jsem jen… Madarovy názory byly zvláštní… Všechno směřovalo v jeho prospěch, a když ne, tak to bylo špatné a nemělo to tu co dělat… On hraje jen za sebe, za nikoho jiného.
"Co pro tebe znamenal Jiraiya?" zeptal se…
"Nejdřív to byl prostě Baka."

"Podívej! Koukej, ty idiote," mávala jsem mu rolničkou před obličejem. Byla krásná… blýskala se, jak se od ní odráželo světlo… Vyplázla jsem jazyk. Zrudnul… nemohl se ani nadechnout, jak byl naštvaný. Házel sebou… Ale provazy ho ke mně nepustily… Skákala jsem před ním… Aby záviděl.
"Jsem lepší, lepší! Vidíš," zacinkala jsem rolničkou, "To je důkaz!"
"Tsunade, nech toho!" okřikl mě Orochimaru. Moc jsem si z toho nedělala. I na něj jsem vyplázla jazyk. Byla jsem dítě… hravé, možná roztomilé. A Jiraiya byl stejný. Hloupý, malý a už tehdy trochu chlípník. Pamatuju si, jak se mě vždycky ptal…
"Půjdeš se mnou na rande!" hulákal na celou vesnici. Poprvé mě to zaskočilo. Na akademii si mě nikdy nevšímal, ale teď jsem byla nejblíž z jeho vrstevnic… Měl mě v týmu, tak proč to nezkusit.
"Ne!" Zvedal jsem bradu a vyšpulila rty.
"Tsunadé!" protáhnul poslední slabiku a hloupě se u toho šklebil. Stál tam… s rukama za hlavou. S milým úsměvem jsem k němu došla.
"To je absurdní... já odmítám!" Vyplázla jsem na něj jazyk. Stejně i přes moje varování to po každý další misi zkusil znovu. A vždycky dostal po hlavě.

"Pak se z něj stal Hrdina."

Můj malej bráška, milovala jsem ho, protože stát se hokage byl jeho sen…
Mlčela jsem… Nevnímala jsem nic okolo…
Celý můj svět se najednou zmenšil… na zrnko prachu, které donekonečna poletuje černou temnotou. Nikdy nemá klid… jsou kolem něj jenom stíny… samé stíny. Strašné a hrozivé… jako noční obloha bez hvězd. Jako bolest bez radosti… jako osamění.
Bolelo to… a v té temnotě kolem mého světa nebylo nic… vůbec nic, co by mě mohlo utěšit. Byla jsem najednou v celém tom hloupém velkém vesmíru sama.
Stála jsem před tou dlouhou chodbou… na jejím konci leželo jeho tělo. Nenáviděla jsem tu chodbu, dlouhou, strašidelnou. Nenáviděla jsem tuhle válku za to, že mi vzala bratra. Nenáviděla jsem celý svět, protože jsem v něm zůstala sama. Tak moc jsem nenáviděla.
A ze všeho nejvíc jsem nenáviděla sebe, že jsem nedokázala ochránit svého malého brášku, a ten hloupý přívěšek, který se mu kdysi houpal na krku.
NAWAKI, vykřikla jsem v duchu… nedokázala jsem to říct nahlas. Tak jsem mlčela… alespoň na chvíli.
"Nawaki," šeptala jsem… potichu… malátně.
"Bude lepší, když se na tělo nepůjdeš podívat," zadržel mě Jiraiya. Mluvil klidně, pomalu. Jako kdybych mu snad neměla rozumět. Poslouchala jsem ho, každé slovo.
"A není to jedno?" začal ten slizký odporný hlas, "Stejně není k poznání." V ten moment jsem ho chtěla zabít… víc než kohokoli jiného.
"To by stačilo, Orochimaru!" zakřičel Jiraiya… nemělo to žádný účinek… A já jsem stále dokonale rozuměla každému slovu.
"Jsme uprostřed války, na bitevním poli nejsou doktoři… Vždycky to tak bylo. Ale dnešní děti se snadno nechají unést. Zvláště den po tom, co dostanou dárek k narozeninám."
Tak bolestivě mi připomněl, že jsem mu dala ten přívěšek… Pustil mi ho do dlaně a odešel… a já jsem se rozběhla do té místnosti. Někdo mě chytil a odtáhnul co nejdál.
Jiraiya… jistě… můj soukromej hrdina.
Sesunula jsem se mu do náručí. Pomalu, tiše jsem brečela… Pomalu jsem umírala.
"Tsunade-hime," řekl… tehdy mě tak oslovil poprvé… Znělo to tak krásně… to jsem si nezasloužila.
"Princezna? Princezna čeho?" řekla jsem nehlasně… ale rozuměl mi… a já jsem ho dál máčela svými slzami… Stříbrnými slzami, hodnými princezny.
"Ztrát a života… Hlavně to tu nevzdej. Pro dobro tohohle světa." Hořce jsem se usmála… princezna ztrát… Ztráty… tak pro ně tu teď pláču… protože jsem ztratila. To jsem tak sobecká?
"Usměj se… Tsunade-hime." Seděli jsem tam spolu ještě chvíli… pak jsem se postavila na nohy… pořád bylo pro co žít. Byl tu přece Jiraiya… Jiraiya-sama.
Připnul mi ten přívěšek na krk… chytila jsem ho do dlaně. Teď z něj byla vzpomínka…

"Potom se změnil na zrádce."

"Abychom zvýšili šance na splnění misí u našich čtyřčlených týmů, které musí po dlouhou dobu individuálně operovat a bojovat na nepřátelském území, měli bychom do každého týmu přidat lékařského specialistu. Šance na přežití dané skupiny a pravděpodobnost splnění mise by podstatně vzrostly. Myslím si tedy, že naším nejdůležitějším úkolem by mělo být vycvičit lékařské ninji v používání léčebných jutsu vysokých úrovní a dále vyvíjet léčebná jutsu." Tak jsem to řekla, tak zněl můj návrh. To, za co jsem tak dlouho bojovala. Přednesla jsem ho… v místnosti plné hloupých mužů, kteří nevědí, co je to válka.
"Chápu, nicméně," věděla jsem to… je v tom nějaké ale! Pitomej Třetí.
"Jsme uprostřed války. Vycvičit mediky zabere spoustu času a nepřítel na nás určitě nebude čekat."
"O čem to mluvíš," řvala jsem… prostě jsem na toho idiota řvala, "Ty plesnivej dědku! Takže odteď…"
"Souhlasím s její návrhem," pronesl někdo… tiše, ale důrazně, "Nechci zbytečně plýtvat životy našich ninjů. Měli bychom se poučit z minulosti."
Stejně i s jeho podporou ten návrh neprošel. Nebylo dost času.
Potkala jsem ho venku…
"Jsem Dan," představil se. Nevím proč… ale v tu chvíli se mi nechtělo být milá.
"Tsunade… zrovna dvakrát mě netěší." Čekala jsem, že začne něco o tom, že nevypadám jako ta slavná Tsunade-sama a kdesi cosi… ale neřekl nic… naštvalo mě to.
"To neřekneš nic? To ti to jméno nepřipadá ani povědomé?" mluvila jsem velmi rázně.
"To jméno by znělo krásně… Tsunade-hime, ano… to zní hezky." Myslím, že to byl ten okamžik, kdy jsem si ho zamilovala. Dan… moje láska. Větší, než jakákoli jiná… Spolu s Jiraiyou mě vytáhli ze stínu… Dostala jsem se přes Nawakiho smrt… konečně… konečně mohl můj malý bráška dojít pokoje.
Chodila jsem z Danem… jestli se to tak dá říct… měl stejný sny jako Nawaki a sílu si je splnit. Obdivovala jsem ho. Milovala jsem ho, protože stát se hokage byl jeho sen.
Jiraiyu jsem tou dobou nevídala… on nechtěl a já na něj neměla čas.
Pamatuju si jednu misi… asi rok po tom, co jsem potkala Dana… osudnou misi… Noc předtím jsem mu dala svůj prokletej náhrdelník. Náhrdelník prvního hokage.
Vzpomínám si, že s někým bojoval… a on prohrával.
Pršelo… kapky vody mi padaly do vlasů… už jsem byla celá mokrá.
Nepřítel ho zranil… do hrudi. Ale Dan to nevzdával. Jak by taky mohl… Dan byl prostě Dan.
Pršelo… kapky vody mi padaly do vlasů… už jsem byla celá mokrá.
Najednou oba padli na zem a já se vrhla za Danem… Všude byla krev.
Pršelo… kapky vody mi padaly do vlasů… už jsem byla celá mokrá. Ale přesto nedokázaly smýt tu krev… všechnu tu rudou krev.
Dan krvácel… snažila jsem se ho uzdravit… nedokázala jsem to zastavit.
"Tsunade," šeptal, "já ještě nechci umřít. Musím udělat spoustu věcí."
Pršelo… kapky vody mi padaly do vlasů… už jsem byla celá mokrá. Ale přesto nedokázaly smýt tu krev… všechnu tu rudou krev.
"Nemluv, Dane!"
DANE… ne… nesmíš mi umřít… nesmíš. Já to dokážu, zachráním tě… Ale nic jsem nezmohla.
Pršelo… kapky vody mi padaly do vlasů… už jsem byla celá mokrá. Ale přesto nedokázaly smýt tu krev… všechnu tu rudou krev.
"Já… tu… nemůžu umřít," mluvil s takovou definitivní platností… bolelo to.
"Neměj strach, zastavila jsem krvácení. Už ti nic nehrozí. Zachráním tě! Dane!"
"Vážně? To… je… skvělé." Umíral… věděla jsem to.
Pršelo… kapky vody mi padaly do vlasů… už jsem byla celá mokrá. Ale přesto nedokázaly smýt tu krev… všechnu tu rudou krev.
"Sakra! Zase krvácí! Musím to zastavit! Hned zastavit! Zastavit! Zastavit! Zastavit!" ječela jsem.
"Zastav se ty blbá krvi!"
Zemřel… pořád jsem ho léčila.
"To stačí! Už je mrtvý," křičel na mě někdo. Já vnímala jen to, jak mi jeho život pomalu proklouzával mezi prsty. Cítila jsem, jak jeho tělo ochablo, jak zemřel.
Pršelo… kapky vody mi padaly do vlasů… už jsem byla celá mokrá. Všude byla krev… jasně rudá… ve vzduchu se vznášelo jeho poslední vydechnutí. Já jsem cítila, jak tam všude kolem je.
Měla jsem na rukou krev… všechnu tu krev. Rudou, zářící. Odpornou! Nedokázala jsem jí zastavit! Nezastavila se!
Pak mi pohled padl na ten přívěšek.
Ten hloupý přívěšek! Přináší smůlu a tolik neštěstí. Popadla jsem ho… a brečela, protože jsem ztratila další lásku… protože jsem nebyla schopná ten hnusnej šutr hodit pryč. Znamenal v mém životě příliš mnoho. Připomínal ztráty, kterými jsem prošla. Připomínal lásky, které jsem ztratila.
Tsunade, princezna ztrát… Jiraiya tam tentokrát nebyl… hledal Orochimara. Jak mi tu teď chyběl… Jiraiya… jeho úsměv. Můj malý důvod, proč žít. Vlastně jsem ho jen využívala… jako berličku, o kterou se můžu opřít na své cestě mezi ztrátami. Teď tu nebyl a chyběl mi… zradil mě. Nebyl tu, když jsem ho nejvíc potřebovala. Nebyl tu, když mu mohl zachránit život. Proč jsi ho nezachránil, Jiraiyo? Proč? Měl jsi tu být… Měl jsi ho zachránit. Je to tak moc, co po tobě chci? Jen udržuj mé důvody k životu na světě. Jen zachraň moje lásky. A já tě pak budu brát jako jednu z nich…
A tak jsem brečela… pro Dana… pro ztráty… pro všechny moje ztráty. Tehdy se mi totiž zdálo, že jsem ztratila i Jiraiyu.
Čtyři dny nato byl pohřeb… vůbec netuším, kdo ho zařídil. Jiraiya tam přišel… Nad vesnicí zůstávaly šedý mraky, ale už nepršelo. Bylo jen zamračeno… ty čtyři noci jsem brečela… koukala se z okna na noční nebe a sledovala, jestli tam nepřibude jedna hvězda, Danova hvězda… jenom pro mě. Jestli mě nehlídá z oblohy, jestli vidí, kolik slz už jsem pro něj vybrečela.
Dívala jsem se na ten ceremoniál, ale byla jsem myšlenkama jinde… Podívala jsem se na Jiraiyu a hned jsem věděla, že ten smutek nemyslí upřímně… oči se mu skoro smály…
To mě naštvalo. Nejen, že ho nezachrání, ale teď se mi dokonce vysmívá… Skončilo to, ten pohřeb, moje utrpení mezi věncema z květin, mezi svíčkama, který brzo zhasnou. Šla jsem za Jiraiyou. Usmíval se. Pak si mě všimnul… nasadil zase tu masku… tak falešnou a hloupou.
"Tsunade."
"Zrádče!" zakřičela jsem na něj… jako ve snu.
"Proč?" zeptal se. Ta jednoduchá otázka...
"Nebyl jsi tam! Nebyl jsi tam! Nezachránil jsi ho! Neochránil jsi mě před další ztrátou." Chtěla jsem ho praštit, ale nějak mě opustila síla… Upadla jsem… nechytil mě. Byl to zrádce!
"Jak jsem je asi měl zachránit? U Nawakiho to nešlo a Dana jsi nedokázala zachránit ani ty! Co bych po tom dokázal já?" nekřičel… mluvil tiše, klidně. Pak odešel. A já tam na zemi brečela… pro Nawakiho… pro Dana… pro každou svou ztrátu… a nejvíc proto, že jsem se nespletla… Jiraiya byl zrádce.

"Pak jsem odešla… z Listové. Vlastně ani nevím, kam jsem chtěla jít. Když jsem ho potkala, objevila jsem v něm spojence. Po dlouhé době to byl zase přítel."

Odešla jsem. Ne sama. S Shizune. Jako její sensei. Bloudily jsme po zemích, po městech. Od casina k baru a pak zase zpátky. Alkohol, hlavně saké… pila jsem, hodně. Shizune mi to vždycky vytýkala. Jako malé holce… ty její pedagogické lekce. Nikdy to nepochopila.
"Je v tom úleva," snažila jsem se jí to vysvětlit… nešlo to.
"Jistě, chvilková a hloupá úleva."
"Ano, ale úleva," zdůraznila jsem to slovo… neposlouchala mě. Už dávno jsme obě přestaly být malé holky. Možná si toho nevšimla nebo za mne cítila určitou odpovědnost. Nevím. Byly jsme v nějaké zaflákané hospodě, když jsem zase potkala Jiraiyu. Nálepka "zrádce," kterou jsem mu kdysi dala, sice vybledla, ale pořád na jeho čele zůstala.
Přisedli si k nám. On a Naruto. Tehdy se mi zdálo, že je to prostě jen baka. Neuvěřitelnej baka, kterej věří na pohádky. Ty jeho kecy o tom, co pro něj znamená být hokage.
"Na rozdíl od tebe," začal, vysmívala jsem se mu… Malej blbej Naruto, "já být hokagem opravdu chci a taky budu, protože stát se hokagem je můj sen." Ta věta mi doznívala v hlavě.
Protože stát se hokagem je můj sen. Byl stejnej, jako oni dva. Ten pohled… na ten bych nezapomněla, tak plný odhodlání. Beze strachu… Beze strachu z dalších ztrát. Nejspíš proto jsem hokage, protože ten skrček řekl tu větu.
Pak jsem mluvila s Jiraiyou. Shizune odvedla tu vřeštící potvoru někam pryč. A tak jsme tam seděli… já a Jiraiya. Bylo to nostalgický setkání.
Objednala jsem si. On taky. Oba saké. Čekali jsme… docela dlouho na můj vkus.
"Pořád Tsunade-hime, pořád princezna ztrát." Konstatování… tak jednoduché. Pravdivé.
"Pořád chlívák?" zeptala jsem se.
"Máš zájem?"
"Ne."
Přišel ten pingl, u kterýho jsme si objednali, "Omlouvám se za zpoždění."
"Jsi teď hezčí než dřív," podlézal mi. Možná… na všechno jsem zapomněla. Najednou jsme byli zase Jiraiya-sama a Tsunade-hime. Dvě legendy. Civěl mi do výstřihu.
"Zato ty ses vůbec nezměnil, ale na rande s tebou nepůjdu," ujistila jsem ho. S úsměvem.
"Ne že bych o to stál." Tehdy jsem mu to nasypala do pití. Jednoduchý jed. Asi za hodinu usne. Nebude schopný za mnou jít. Musím si to s Orochimarem vyřídit sama. Jen já a nikdo jiný.
"Koneckonců, jsi přece jen stará padesátiletá babka," zahuhňal si to spíš pro sebe. Idiot.
"COŽE?"
"Ale nic…" Dobře, budeme se tvářit, že nic neřekl.
Bylo zvláštní, že mě příchod toho malého spratka - Naruta - tak vyvedl z míry. Dala jsem si další lok saké. Přišla úleva. Bylo ticho. Chvíli. Přemýšlela jsem, co ten baka dělá. Ta sázka byla hloupá.
"Máš o něj strach?" najednou začal… tak divně.
"O koho?"
"O Naruta."
"Ne," rychlá odpověď… skoro automatická. Jen to nebyla tak docela pravda.
"Chovala jsi se k němu taky jako dítě. I když bude hodně trénovat, nemůže to zvládnout," tohle byla pravda. Věděla jsem to. Rasengan. Technika Čtvrtého.
"Není to zrovna férová sázka," předhodil mi. Jaká katastrofa se stane, až vyhraju? Chtěla jsem se ho na to zeptat… nevěděl by.
"To je fuk," odpálkovala jsem ho. Chtěla jsem to zamést pod koberec, byla jsem nezodpovědná.
"Proč se chováš tak nezodpovědně?" Viděl do mě? Ne. Neptal by se.
"Nejsem nezodpovědná." Lhala jsem, mlčeli jsme. Další chvíle plná nostalgie.
"Ty se s Orochimarem chceš ještě setkat, viď?" Byla jsem překvapená… to tak špatně lžu?
"Poznal jsem to z toho, jak se Shizune tvářila." Jistě Shizune… nikdy neuměla nic předstírat, "nevím, co za dohodu ti nabídl, ale neudělej ukvapené rozhodnutí." Tvářil se tak klidně. Zase se napil. Nezabrání mi v tom.
"A navíc, chci ti ujasnit jednu věc. Bývalí hokagové ochraňovali všechny obyvatele Listové vesnice, vládli v těžkých časech, a přesto umožnili vesnici prosperovat. A pro svůj ideál, pro své sny… riskovali své životy." Mluvil o tom, byla jsem skoro znechucená. On tomu věří! Věří, že titul hokage je čest. Myslí si, že je to nejvíc čeho může člověk dosáhnout. A přitom je to jen jedna velká ztráta!
"I ty bys měla dokázat pochopit jejich pocity." Přikývla jsem, neznatelně.
"Jestli… jestli někdy uděláš něco, co by uškodilo Listové… Zabiju tě!"
"To se mě netýká," řekla jsem… myslela jsem si, že jsem tím debatu ukončila. Mýlila jsem se.
"Jedině zrůda nedá najevo své pocity, když zemřou lidé, co jsou jí blízcí. Ale taková ty přeci nejsi, že ne?"
Jiraiya… najednou tak strašně chytrej. Choval se, jako by mě neznal. Jako by nevěděl, kolik slz v mým životě je. Kolik ztrát už jsem obrečela.
"A tobě záleží na bezpečí těch, co žijí ve vesnici. Protože tenkrá-"
"Přestaň už mě poučovat!" křičela jsem. Tak tedy mlčel… aspoň chvíli držel zobák.
"Proč jsi s sebou přivedl toho kluka?" Byla jsem příliš hrdá na to, abych to řekla dřív a příliš ukřivděná na to, abych se nezeptala.
"Jsou si podobní, co?" Nejen, jsou dokonce i stejně staří.
Protože mým snem je stát se hokagem… jejich sen je stejný, jejich nadšení je stejný.
"Ano," je mi to tak líto, Jiraiyo. Všechno mě to tak mrzí.
"Vsadím se s tebou… o lahev, že Naruto to dokáže." Vsadit se? Zase?
"Nebylo by to fér, sám jsi uznal, že je to nereálný."
"Vsadíš se?"
"Dobře, takže o lahev." Slyšela jsem to v jeho hlase. Začal být unavený. Za chvíli praští hlavou o desku barovýho stolu.
"Omlouvám se."
"Hn?" Jak mohl zapomenout? Idiot.
"Nejsi zrádce." Možná mě slyšel, spíš asi ne… usnul. Zaplatila jsem… za nás oba, pak mi to vrátí, o to se postarám. Seskočila jsem z barové židle a odešla.
Tehdy jsem byla zrádce já.
Pak jsem na to, že se stanu hokage, vsadila svůj vlastní život.

"A teď… teď už nejsi, a tak umíráš," přerušil mě Madara, Madara-dono.
"Jo, teď umírám… ale nevím, jestli je to následek toho, že už nejsem hokage."
"Možná, třeba to tak je… třeba je to jinak."
"Myslím, že je to prostě tím, že jsem musela dostát té své hloupé pověsti."
"Jako naše jedinečná Tsunade-hime, princezna ztrát." Znělo to od něj… majetnicky. Přešla jsem to... Okolí zaplavilo zvláštní ticho. Ne tíživé, jen nedočkavé. Zase jsem začala vzpomínat.
"Pak se z něj stala moje další ztráta."

Kapka vody dopadla na vodní hladinu. Před chvilkou pršelo. Ty zvláštní, postupně se rozšiřující kruhy na vodní hladině. Láhev saké, kterou jsem si položila na zábradlí altánku, se začala nebezpečně houpat, tak jsem ji chytla do ruky a sedla si tam místo ní.
Jezero… za vesnicí. Jeho stříbromodrá hladina se vlnila. Tančila na hudbu, co jí hrál vítr. Viděla jsem žábu… skákala po hladině. Hop, hop… Jeden skok za druhým.
Zastavila se blízko altánu. Přihnula jsem si z láhve. Žába… už navždy se pro mne stane symbolem… Posel, posel špatných zpráv. Vyskočila na zábradlí.
Byl tu… Fukasaku-sama… žabák, jeden ze dvou, kteří učili Jiraiyu. Vypadal unaveně… ale co já poznám, byla to jen žába.
"Tsunade? Godaime hokage, Tsunade?" ptal se… udýchaně. Jako po boji.
Takový bývají poslové, kteří nemají dobré zprávy. Poslové, kteří běží… celou cestu. Aby nakonec mohli zničit něčí naději. Moji naději.
Měl zastřené oči, se zvláštním povlakem slz. Věděla jsem, že jsou to slzy. Žabí slzy… Ale dokázal to, předat mi tu zprávu.
"Ano," odpověděla jsem, flegmaticky, bez zájmu…
Takový bývají příjemci, kteří dostanou špatnou zprávu. Příjemci, kteří čekají… celou dobu. Aby nakonec mohli poslouchat… a ztratit další cennost. Důvod k žití… ztratit… tak moc. Jako já.
"Jiraiya-chan, on dostal se do Deštné," mluvil pomalu, chtěl se tomu vyhnout.
Takový bývají poslové, kteří nemají dobré zprávy. Poslové, kteří běží… celou cestu. Aby nakonec mohli zničit něčí naději. Moji naději.
"Tak řekni to už," byla jsem netrpělivá… tak moc… musela jsem to vědět.
Takový bývají příjemci, kteří dostanou špatnou zprávu. Příjemci, kteří čekají… celou dobu. Aby nakonec mohli poslouchat… a ztratit další cennost. Důvod k žití… ztratit… tak moc. Jako já.
"Je mrtvý," řekl... rychle, aby to už měl za sebou… Blbá žába.
"Dobře, běž ke mně do kanceláře. Shizune se o tebe postará… Já… za chvíli tam přijdu."
"Jsi si jistá? Tsunade, on by nech-"
"No a co?! Je už přece mrtvej. Nemá mi co vyčítat. Slíbil, že se vrátí!" Smála jsem se… hystericky, "Tak už tam sakra odskákej…" Byl pryč… ten pitomej posel špatnejch zpráv. Jak já ho teď nenáviděla.
Takže… takže teď… já půjdu do té kanceláře… půjdu, a budu… budu v pohodě. Byl to jenom…
Žádný jenom! Žádný debilní jenom! Byl to Jiraiya, můj Jiraiya… Co mi říkal princezno… Jiraiya…
Umřel. Všechno, úplně všechno je to pryč. Končí to, ty naše společný rozhovory, hádky. Všechno…
Už tu nebude. Nebudu se mít o koho opřít. Komu důvěřovat. V koho věřit.
On… ten idiot si prostě umřel! Jen tak! Jako bych mu neříkala, že je to špatnej nápad, ale on nic. Neměla jsem ho pustit… neměla jsem…
Zase jsem ztratila, ale tentokrát, tentokrát jsem nebrečela. Protože by si to nepřál. Protože by nechtěl…
"Neříkej, že si zasloužím tolik slz jako Dan," to mi řekl před odchodem. Před tím, než si odešel… odešel si umřít. Beze mě… zkazil mi to… tak moc to zkazil. Všechno. Idiot!
A tak, tak jsem o něj přišla… bez jediný slzy, jakoby pro mě nic neznamenal. Až na to… že jsem ho vlastně milovala. Ale uvědomila jsem si to moc pozdě.

"Jiraiya-sama… baka, hrdina, zrádce, přítel, sensei, zvrhlej poustevník, žák, sensei, legenda… a hlavně, hlavně moje ztráta."

Poznámky:
Všechny části této povídky jsou věnovány Yamatě no Orochi
Tak, tak… já mám tuhle povídku tak ráda a na tenhle díl jsem obzvlášť hrdá, i když vím, že je to vlastně jenom opis mangy, ale stejně. Stejně se mi tenhle díl líbí.
Jak jsem psala minule, nevím jestli jsem Madaru neudělala moc kladnýho, ale co vím, je to, že jsem Tsunade a Jiraiyovi připsala nějaký ty špatný vlastnosti. Oba jsou sobecký… a pro mě ti pádem víc lidský. Já vím, že je to tak trochu ničení kánonu… ale… je to způsob, jak je vidím já. Jako lidi, ke kterejm můžu mít blízko.
Komenty potěší...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy