Balón 5. kapitola: Lamač dívčích srdcí

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites
"Hinato," ozvalo se za nimi, "sluší ti to."
"Co?" Hinata znejistěla, okamžitě od sebe Sasukeho odmrštila. Ten hlas... byl jí povědomý. Určitě ho znala.
"Ahoj, Moji?" tak napůl se zeptala.
"Ahoj, Hin." řekl.
Vykročila k němu. Tohle bylo… divné. Objala ho. A něco mu šeptla do ucha. Sasuke to neslyšel a dost ho to znervózňovalo. Pak toho modrookého blondýna přitáhla k Uchihovi.
"Sasuke, slíbila jsem ti, že ti to řeknu, že?" zeptala se, ale nečekala na odpověď, "Tak… to je on! Moji Yushi!" Sasukemu klesla čelist. Doslova.
Tak tohle je ten záhadný oplodňovač X? přemýšlel Sasuke. Moji mu podal ruku.
"Rád tě poznávám," řekl tak nechutně melodickým hlasem až se s toho Sasukemu chtělo zvracet, ale přemohl se. Pak ho ale převálcovala neodolatelná chuť mu dát po hubě. Namísto podání ruky tedy Mojimu dal pěst pod jeho pravé oko. Ten se skácel, co mohl taky dělat? Proti Sasukeho síle, ať už použil chakru či nikoli, nemohl nic dělat.
"Sasuke! Ty idiote! Co to sakra děláš?" ječela na něj Hinata.
Sasuke se konečně probral z transu. Hinata si ho ale přestala všímat. Vážně ji naštval. Pomohla Mojimu na nohy a odtáhla ho ze středu davu, který kolem nich vznikl.
"Promiň, on... obvykle se tak nechová. Vážně netušim, co to do něj vjelo," omlouvala Sasukeho, a ukázala na lavičku: "Počkej tady… skočím k zmrzlináři pro led."
Moji po ní jen občas hodil okem, ale snažil se dělat, že ho to zranění strašně moc bolí. Koukal na ni přímo pohledem: já_jsem_velká_chudinka_polituj_mě! Hinatu to ale nechávalo chladnou. Už s ním měla co dočinění a vnitřně se přesvědčovala o tom, že na ni to neplatí. Každopádně mu to podvědomí stále nechávalo otevřená vrátka. Uvázala nafouklé balónky na lavičku, aby nepřekážely a led zabalila do Mojiho kapesníku. Opatrně mu ho přiložila k oku. Posunul jí ruku na místo, kde ho Sasuke doopravdy praštil. Být tohle román z červené knihovny napsala bych, že při jeho dotyku projel dívkou slabý elektrický impuls. Zvláštně hřejivý pocit, který cítila jen a jen v jeho přítomnosti. Že ji naplnila radost a opojné štěstí. Hlavní problém je ovšem v tom, že tohle není román z červené knihovny. A tak pouze cítila, že má teplejší ruce než ona… to bylo každopádně zapříčiněné tím ledem.
"Tady," řekl. Ale ruku neodtáhl. Hin se na něj omluvně usmála.
On je vážně profík, došlo jí.
"Dobrý?"
"Lepší, když jsi tu se mnou," dodal, "Máš překrásný vlasy."
"Děkuju, ostříhala jsem si je."
"Sluší ti to."
"Moji… ty máš, kde bydlet?"
"Jo, neměj starost, pronajal jsem si pokoj v hotelu. Jmenuje se to tam "Okvětí." Já, víš, no… moc se tu nevyznám tak... Netušíš, kde to je?" řekl a stáhnul její ruku s ledem pryč od své tváře.
Je divný, že na pouť jsi trefil.
"Určitě, zavedu tě tam," nabídla mu a Mojiho ani nenapadlo odporovat. Oba se zvedli z lavičky a vydali se pryč.

"Ino? Vidělas, s kým se bavila Hinata?" zeptala se Sakura se zvláštním úšklebkem na rtech.
"Ne, proč?" odvětila blondýna a zamyslela se, "Počkej," začala mávat ve vzduchu rukama a tím nebezpečně ohrožovala svoje bezprostředním okolí.
"Já vím… já vím," zaječela hned na to.
"No?"
"Sakra… nevim," přiznala a svěsila hlavu.
"Se Sasukem."
"Tak to ale není žádná novinka, Sakuro."
"Nenechalas mě domluvit, Ino-prasečino."
"Já ti dám prasečinu, ty jedno mega čelo! Nikdy Sasukeho nezískáš!"
"Víš," začala Sakura s dost nechutným úsměvem, "Sasuke, to je jméno minulosti, proti tomu, co jsem viděla dneska, je to dost podřadná liga. Takže si ho užij."
"Počkej, co jsi viděla dneska?"
"Vypadal jako bůh a Sasuke mu dal po hubě!" Rozplývala se.

Hin s Mojim dorazili k jeho hotelu. Zastavili se přede dveřmi. Byl to překrásný okamžik, kolem bylo vše zahalené do aury noci. Hvězdy zářily na nočním nebi jako diamanty a jejich krása se nedala popsat slovy. Poslední ptáci už ulehli ke spánku a květiny zavřely své květy. Slunečnice sklopily své hlavy a všechen rozruch odplul někam daleko odsud. A Mojimu ta opuchlina na tváři začala fialovět. Za chvíli se s toho stane monokl jak hovado. Hinata mohla být velice vděčná za to, že se Sasuke dost mírnil. Nejspíš nepoužil chakru, takže Mojiho lebka by neměla mít moc velkou úhonu. A on navíc nevykazoval žádné známky otřesu mozku, i když se Hinatu pořád snažil sbalit a používal při tom otřepané fráze, starší než Konoha sama. Ale to považovala u Mojiho za normální. Na venek mu samozřejmě všechny tyhle jeho blbosti žrala i s navijákem. To aby neutrpělo jeho ego.
"Vážně jsi mi celou dobu strašně chyběla," začínal svou obměkčovací taktiku.
"Skutečně?" zahihňala se. Musela uznat, že se vážně snažil.
"Ano," skoro zašeptal. Přiblížil se k jejímu obličeji svým. Proč mají všichni touhu tohle dneska Hinatě dělat? Cvrnkla ho do čela. Vyvedlo ho to z míry a překvapil ho i její suchý pozdrav na rozloučenou. "Tak ahoj."

Moji seděl v hotelovém pokoji. Všechno ho to sr*lo! Takhle dokonale mu to ještě nežrala žádná a pak si pláchne! A to ho to stálo tolik utrpení! Jak ho jen mohla takhle vyšplouchnout! A navíc okolí jeho oka se začínalo vybarvovat. Ještě chvíli a bude mýt fialovou půlku svého božského obličeje. Dneska se mu skutečně nic nedařilo! Nějakej blbej černovlasej maník mu dá po držce a ona mu pak řekne jen: "Tak ahoj." Nechápal to. On byl přeci Moji Yushi! Vždyť to byl superlativ pro slovo Casanova.(na komparativ se mě neptejte)
Rychle se zvednul a dokulhal k zrcadlu. Musel si spravit chuť. Pouť, která snad ještě neskončila, byla dokonalým lovištěm. Netrvalo mu moc dlouho, než se rozhodnul a vypadnul z hotelu. Koneckonců, tohle byla skoro dokonalá noc. Vždycky dostal tu, kterou chtěl. Tím se samozřejmě utěšovat mohl. Hinatu vlastně taky dostal, alespoň jednou. Nejvíc ho vždycky pobavilo, jak k němu vždycky jedna z těch hus přišla, aby mu sdělila, jak moc ho nenávidí, ale dopadlo to… řekněme jinak. Musel si spravit chuť. Jeho první kroky vedly k venkovním dveřím. Vyšel ven. Do teplého dne. Vlastně už spíš noci. Cesta zpátky na pouť mu utekla rychle, celou dobu nadával na debilní idioty a Hinatu. Nejdřív si musel vybrat vhodný objekt. Nějakou průměrně hezkou, ale každopádně hubenou šťabajznu.
Jo, holka s vlasy stejně barevnými jako cukrová vata, to byl přímo ideální subjekt.

Sakura se na pouti dobře bavila, i když počáteční skvělou náladu jí zkazil fakt, že tu Sasuke nebyl s ní. Nejvíc jí na tom žralo, že tu nejen nebyl s ní, ale dokonce tu byl s Hinatou.
Pořád lepší, než kdyby si jako doprovod vybral Ino.
Kolem Hinaty bylo na Sakuřin vkus poslední dobou moc rušno. Před chvílí sama viděla, že se kvůli té malé zakřiknuté potvoře poprali dva kluci. Vážně to nechápala, no řekněte, proč se neperou kvůli ní? A navíc, ten, co mu dal Sasuke po hubě, vypadal prostě úžasně. Jemný blond vlasy, zářivej úsmev. Pronikavý modrý oči, ve kterejch by se snadno mohla ztratit celá Evropa.
Ach ano! Ty oči. Možná, že kdybych byla těhotná, líbila bych se všem já! Uvažovala.
"Páni, úplně jste mi vyrazila dech. Jste krásná!" Hned v zápětí po hlubšim sametově jemným hlase se objevilo i zjevení onoho archanděla.
Jo, tak tohle by mi mohlo spravit náladu. Splněný sny? Plavně se otočila, možná se až moc snažila, aby to tak vypadalo.
"Skutečně?" zeptala se s úsměvem. Lehce kývnul hlavou. Jeho krásný, světlý vlasy se mu zhouply do obličeje.
Jo, bezpochyby splněný sny.

Hinata se cestou k Sasukemu usmívala na všechny strany. Krásně mu to nandala, byla na sebe hrdá. Asi nikdy nezapomene na ten jeho připitomělej výraz. Nemohla mu upřít, že je expert. Vážně, pokud se někym nechat sbalit na otřapaný fráze a pěknej kukuč, tak je Moji Yushi jasná volba.
Ještě, že už jsem vůči němu imunní. Jistě, teď imunní byla, před měsícem ne. Vážně to utíkalo hrozně rychle, před měsícem! To je doba. Pak ji ale napadlo něco úplně jiného.
Kde jsem jen nechala ty Sasukeho balónky? Hinata se zamračila. Ne, že by jí na těch blbejch nafouklejch věcech záleželo, ale byl to dárek. A ty by se neměly ztrácet. Otočila se na patě. Naposledy je viděla, když šli s Mojim z poutě. Rychle se pro ně vracela. Byly uvázaný na lavičce v parku. Moc se jí tam nechtělo. Nakonec: byla skoro půlnoc. Ale stejně se pro ně vydala. Zahnula k parku.
"Yare, Yare," ozvalo se za ní.
Hinata se lekla. Byl to totiž takový ten úlisný hlas, plný sarkasmu a ironie. "Kohopak to tady máme?" Na balónky v tu ránu zapomněla.
"No nepovídej, taková kráska a je tu sama. Můžeme tě doprovodit?" zeptal se ten druhý.
Ten druhý! Roztřepaly se jí kolena. Byli dva! A vypadali hrozně. Jeden brunet, druhý s kratšími vlasy, černými jako uhel. Barvu očí nebyla schopná ve stínech stromů určit. Oba byli vyšší než ona. Každopádně kdo není? Hinata byla vždycky docela malá.
"Ne," řekla odhodlaně. Jeden z násilníků se po ní už sápal. Rozhodně nevypadali nijak přátelsky. Hinata si v hlavě zase představila scénu z romantické pohádky pro náctileté. Mladá dívka, sama v parku utíkající před násilníky. Když už jí chtějí ublížit, ona křičí a křičí, ale nikdo neodpovídá. Pak se tam objeví její vysněný princ, všechny zmlátí a jí podá pomocnou ruku. Nakonec by se mu vrhla do náručí a všechno by skončilo vděčným happy endem. Jenže tohle nebyla pohádka a žádní hrdinové v blýskavé zbroji nebyli zrovna k dispozici.
A tak se o sebe musela postarat sama.
"Varuju tě, nesahej na mě!" zakřičela na toho, který ji držel za předloktí.
"Ale, ono by se to chtělo prát." Když tak nenuceně konstatoval holý fakt, začala se Hin skutečně prát. Zkroutila mu ruku za záda a do nich se mu zapřela kolenem. Pak ho pustila a odkopla co nejdál od sebe. Pak se okamžitě obrátila a upalovala, co to dá. Utekla jim skoro okamžitě. Nebyli ani schopní ji sledovat. Obyčejní ňoumové bez výcviku, ale vyděsili ji pořádně. O pár bloků dál se sesunula na schůdky před vchodem do rodinného domku. Dneska toho na ní bylo už trochu moc. A hele, další náhoda! Tenhle dům už několikrát viděla, ale nebyla si jistá, komu patří. A upřímně; bylo jí to jedno. Neochotně se zvedla a rozhlédla se kolem. Ztratit se? No, to by tomu všemu nasadilo korunu. Rozešla se přímo za nosem a s menší zacházkou se pak dostala do Uchiha rezidence. Tam, aniž by si všímala svého okolí, po paměti dorazila do teď už svého pokoje. Usnula. Ale nejvíc ji překvapilo, že tam došla po paměti.

Že by se vyspala do růžova, no to se fakt říct nedalo. Probudila se asi v pět a unaveně šla zavřít dveře, protože jí do pokoje nepříjemně táhlo. V noci už začínala být zima a v tomhle baráku bylo jak v mrazáku i přes den. Ne, že by si nějak zvlášť stěžovala, ale rozhodně ji nebavilo klepat kosu. Pak ale dostala hlad. Nikdy neměla v úmyslu v noci vyžírat ledničku, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Zamířila do kuchyně. Uvnitř nebylo nic moc obstojného, pár vajíček a asi dvě krabičky másla. Možná ještě něco dalšího, ale černovláska se to rozhodla ignorovat. Vzala všechna vajíčka a šla uvařit vodu.
"Co tady v tuhle dobu sakra děláš?" ozvalo se za ní, trhla sebou.
Jako bych toho stresu neměla dneska dost, ušklíbla se.
"Co by? Dělám si něco k jídlu," odpověděla a otočila se k vaření.
"V půl šestý ráno je na snídani trochu brzo, ne?" ironicky se zašklebil, "Nebo už jsi chytla syndrom nočního vyjídání lednice? To by ale znamenalo, že za chvíli přijde ranní nevolnost."
"Jak to víš?" zeptala se podezřívavě.
"Informoval jsem se," odpověděl Sasuke a kousnul si do jablka, které se ještě před chvílí válelo v košíku na stole, "Kdes vůbec včera byla?"
Zdálo se jí to nebo se vážně zeptal? Rozhodla se ho ignorovat.
"Takže ty mi to nepovíš?" zajímal se naoko ublíženě. Tolik výrazů na jeho tváři snad ještě neviděla!
Mile se usmála, takovým tím přesladkým úsměvem.
"Nejsme manželé," připomněla mu.
"To je možná ten problém, proč si neuvědomuješ, že tohle je můj barák."
Chvíli na to bylo ticho. Sasuke si samolibě konstatoval, že jí dostal. Sebevědomě se na ní podíval. Hinata toho měla tak akorát po krk.
"Proč jsi ho praštil?"

Poznámky:
Dobře, přiznávám, že mi trvalo, ale měla jsem umělecký zásek. Dufám, že se vám tahle kapitolka alespoň trochu líbila, i když na ty předhozí prostě nemá.
Příští bude taky trochu vážnější, ale uvidíme.
Předpokládaný název je: Jedna, druhá, třetí...
Ale je pouze předpokládaný.
Za komentář budu vděčná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy