Balón 2. kapitola: Zbouchnul si mě... Hinata

24. července 2010 v 0:00 | Nefrites
"Cože? Jak si na to přišel?" zeptala se s vykulenýma očima.
"Sharingan."
"To-to… Ne!" zavřískala a stočila se na špinavé zemi do klubíčka.
"Tak… kdo je otec?"
"To jsi mi to řekl jen, aby ses to dozvěděl?!" Tohle bylo poprvé, co měl Uchiha pocit, že do něj někdo vidí. Navíc mu bylo jasné, že se ta malá Hyuuga, vlivem toho dítěte změnila. Dospěla? Možná, ale spíš ne. Bylo to něco jiného.
"Tak abys věděl... já ti to neřeknu!" zaječela a utekla.
Neřeknu to nikomu. Běžela daleko… tak jak jí dech stačil. Teď se rozhodla pospíchat domů… do melancholického šera v jejím pokoji, kde už se tolikrát vyplakala. I když by prvně měla zamířit do lékárny. Bohužel se příliš daleko nedostala.
"Hinato! Co máš se Sasukem?!" vyplivla na ní Růžová hlava. Hinata se jen roztáhly zorničky.
"Co-co já nic neudělala," zmohla se na jakous takous odpověď. Ale to už jí do postraní uličky zatáhla Ino-prasečino, jak jí její společnice ráda a často říkala. Teď k tomu navíc přibylo slovo mrzácká, protože si Ino v jedné honičce za Sasukem zlomila ruku.
"No tak, vyklop to!" K tomu všemu na sobě měly skutečně dementní přestrojení. Působilo to víc komicky než nenápadně. Za předpokladu, že to vůbec někdy nenápadné bylo.
"C-co?" Hinata tentokrát vůbec nechápala, o co těm dvou kráčí a s nechápavým výrazem přeskakovala očima z jedné na druhou.
"Určitě spolu něco máte! Na mě by Sasuke nikdy takhle nezavolal," rozkřikla se Sakura a v Hinatině mysli se konečně rozzářily jiskřičky poznání.
"Co k němu cítíš?" zeptala se už trochu mírněji Ino.
"N-nic." Znělo to trochu víc pochybovačně než to doopravdy bylo. "Já-já mám přeci ráda Naruta?!"
"Slyšelas to Ino! Slyšela si tu otázku v tom! Hinato, ty pochybuješ."
"Ne-ne… Proč mi to děláte ještě těžší?"
"Co ti děláme těžší?" dožadoval se odpovědi Ino.
"N-nic. Ino? Kdy sis zlomila ruku?" Blondýna okamžitě změnila výraz, jakoby jí Sasuke najednou nezajímal. Vyšpulila rty a nos vystrčila nahoru. Skoro okamžitě vypadala jako páv z rodu Uchiha. Sakura se začala tlemit.
"Co s-se stalo?"
"Vlastně vůbec nic," vyhrkla okamžitě Ino. Zřejmě nechtěla, aby to věděl víc lidí, než bylo nezbytně potřeba. Hinata se překvapivě podívala do jejího obličeje. Hin byla zmatená, ale na chvilku jí připadalo, že změnit téma je vlastně hrozně jednoduchá věc.
"T-tak, co se stalo?" zeptala se znovu.
"Ino pádila," Sakura se hned chytila slova, "Jak nadrženej králík, což mimochodem vypadalo dost komicky, za Sasukem. A to chromý prase si zlomilo ruku." Hinata se vduchu usmála, ale navrch nedala nic znát.
"T-tak… Ahoj," rozloučila se najednou, "Už musím jít." Hinata rychle odběhla pryč. Tohle byla… obyčejná ztráta času. Nic, co by se nedalo zařadit do běžného programu těch dvou.
Musí určitě vyslýchat každou, na kterou se ten ignorant podívá! Pomyslela si Hinata a trošku zrudla, uvědomila si totiž, že tohle by v reálném rozhovoru nikdy neřekla. V duchu ale často používala ty nejsprostší nadávky, které znala. A že jich znala spoustu. Koneckonců hlava klanu Hyuuga nikdy nebyla žádné neviňátko. I když… u Hinaty je možné, že je slyšela až od Hanabi, přeci jen… tu Hiashi trénoval, jelikož Hinata mu připadala slabá. Možná i proto byla Hanabi vždycky… jak to říct… průbojnější. Každopádně ji teď bude Hiashi vychvalovat ještě víc. Protože Hin bude v jeho očích d***a.
Jak mu to jen řeknu? Ve sledu událostí úplně zapomněla na lékárnu a těhotenský test. Rozhodla se tomu Uchihovic harantovi věřit. Jenže teď jí víc tížilo, jak to má říct otci. Na každý pád, ale zamířila domů. Musela si urovnat myšlenky a to nejlépe zvládla při důkladném úklidu svého pokoje. Být to na ní, celý dům se blýská, ale občas se bála ze svého doupěte vystrčit byť jen nos. Nasupený otec není zrovna moc hezké pokoukáníčko. Zvlášť, když o vás zakopne a začne nadávat, proč že se mu to zase pletete pod nohy. Jakmile došla domů, okamžitě zapadla do výše zmiňovaného kamrlíku.
Kouzlo domova!

Den po té: Hinata, ať už chtěla, či nikoli, musela vyrazit na plánovaný trénink se svým týmem. Kiba měl samozřejmě zpoždění a Shinovi nebylo vidět do tváře. Prostě normálka. Když se Kiba s Akamarem neobjevil ani po pěti minutách, začínala jí docházet trpělivost. Místo jejich střetnutí bylo, jak jinak, než na mostu. Bylo takovéto věkem sešlé místo, na kterém čeká prostě každý. Kdykoli se měli sejít, tak jen a pouze tady. Navíc to sem bylo ze všech koutů Konohy blízko, nikdo sice nechápal, jak je to možné, ale byla to pravda. Hinata rádoby zamyšleně civěla na vodní hladinu. Poslední dobou měla v hlavě naprosté obrovské nic. Vlnka se přehupovala přes vlnku a průzračnou vodu prosvětlovaly paprsky slunce. Říčka byla v tuhle chvíli plná, skoro až hrozilo rozlití z břehů.
Vždyť je to jen potok!
Najednou jí někdo praštil do zad tak silně, že přepadla přes zábradlí. Ozvalo se hlasité žbluňk a ona dopadla do onoho "jen potoku". Rychle se vyhrabala nad hladinu. Až po pás stála ve vodě a v očích jí figuroval vražedný výraz. To se ještě prohloubilo, když uslyšela, jak se Kiba nezadržitelně tlemí.
"Ki-" zaječela, ale okamžitě jí to zase přešlo, protože na ní znovu skočil Akamaru a její dýchací otvory se opět octly pod vodou. A to se pak blbě mluví! Jakmile se dostala z vody, Kiba se jí hned jal omlouvat.
"Promiň Hin." Samozřejmě se u toho dál smál jako idiot. Nemohla to vystát. Hin se pak ale od srdce zasmála taky, protože na Kibu skočil Aki, ze kterého tekla voda proudem. A k tomu: Smrděl jako…no… mokrý pes. Což bylo nanejvýš překvapivé, vzhledem k tomu, že Hin nebyla jediná, kdo se v oné říčce koupal.
"Hej, co se mi směješ?!" zeptal se, když ze sebe stokilového (tady si nejsem jistá, tak mě nebijte) psa dostal.
"Ty ses mi smál taky," odpověděla naprosto přirozeně. Na čemž by nebylo nic zvláštního… kdyby to neřekla Hinata. Chlapci si vyměnili překvapené pohledy. Kiba se usmál. To její koktání a pípání mu už totiž dost dlouho lezlo krkem. Její změny, byť nepatrné, si všiml a zahřála ho u srdce.
Ten den se zasmála ještě několikrát, skoro jako by na to své těhotenství úplně zapomněla. Když už nepřemýšlela nad každým slovem, které řekne, začal… život jít hladce!?
Možná že to přeci jen nebude tak hrozné, jak jsem si myslela!

Ne, že by její všední život nebyl zajímaví, ale… nebyl. Řekněme si to upřímě. Každý den se sice něco dělo, ale i to něco bylo… všední. Dřív to Hinatě vyhovovalo, ale teď se začala prostě nudit, i když za to mohli spíš hormony. Každopádně tentokrát neodmítla, když se jí Sakura zeptala jestli s ní a s Ino nechce jít do lázní. Abyste věděli: Situace se Sasukem už se uklidnila natolik, že si to Ino ani Sakura nepamatovaly. Koneckonců takové "přepadovky" dělaly denně.
"Holky, co kdyby jsme šly do společných!" zaječela Ino, když jí osvítila ta úchvatná myšlenka.
"Zbláznila ses! Nemám na to správné plavky!" vykřikl Sakura, když si razily cestu k dámským sprchám.
"Hinato?" obrátila se na ní Ino s nadějí v očích.
"N-no? ...Eh?... Aha. Ne." Zakoktala Hin, když na ní padlo rozhodnutí.
"Alespoň někdo má mozek!" oddychla si Sakura.
"Když už ty ne!" doplnila Ino. Hned jak to řekla, začaly lítat blesky mezi těma dvěma.
"Já myslela spíš tebe!"
"Vzdej to! Billboardový čelo! Sasuke je můj!" A už to tu bylo zase. Věčné téma jejich hádek. Sasuke Uchiha.
Všudy přítomný idiot, ignorant a nevychovanec! Hinatino mínění o něm nebylo zrovna valné.
"Hej. Ne-nechte se," řekla, což se ve víru jejich nadávek zcela ztratilo.
To bude zase den, pomyslela si.
Když už si celkem v klidu hověly v horké lázni, která mimochodem hrozně páchla po divných zplodinách z nitra Země. Zeptala se Sakura na jednu nedůležitou věc.
"Proč si vlastně chtěla jít do společných lázní?"
"No… víš? Uznávám přesvědčení, že…" na chvíli se odmlčela a nahodila tak nevinný výraz, že byste jí prominuli i vraždu, "… je lepší být mrtvá než panna!" zakřičela. Hinatě klesla čelist a Sakura se začala dávit vlastním jazykem. Když se jí konečně podařilo nadechnout, prohlásila: "Copak ty jsi ještě panna?" Hinata celá zrudla a až po nos se zavrtala do vody. Když ale ucítila ten štiplavý zápach, začala kašlat jako astmatik při záchvatu a vrátila se do rovného sedu.
"No… vlastně… ano," řekla Ino trochu zklamaně.
To by se divily, kdybych řekla, že zrovna já už nejsem! Usmála se. Celé to bylo tak hrozně bizardní! Ino, která balila všechny kluky bez výjimky, ještě nezažila to, co stydlivá Hinata ano. Celý svět se zbláznil!
"Zvrhlíku!" zaječela nějaká dívka z protější strany jezírka, která s horlivostí a silou orangutana házela na onoho šmíráka kameny, které pokrývaly okolí nádrže.
"Jiraiya!" zakřičela Ino a zaplula pod hladinu. Sakura jí hned následovala. Ale Hin ještě chvilku váhala, ze svého prvního střetu s touhle vodou neměla totiž moc příznivé zkušenosti. Nakonec svůj odpor přemohla a vydala se za nimi, dokud si nebyly bezpečně jisté, že ho ostatní vyštípaly.

Přes tři týdny od svého osudového setkání s Mojim se Hinata opět setkala se Sasukem. Bylo to více méně náhodou. Oba si totiž dávaly velký pozor na to, aby toho druhého napotkali. Zvláště pak, když měli "svědky". Jenže potom se setkali o samotě.
"Už si mu to řekla?" zeptal se s nezájmem.
"Jsi jediný, kdo to ví."
"Jsem poctěn, ale… myslím, že to vůči němu není fér!" řekl. Jí to rozhodilo… Pan velký Uchiha, že se stará!
Jedině, že by…
"P-prosím nikomu t-to neříkej," žadonila.
…si myslel, že je to Naruta.
"Proč bych neměl?"
To je jediný člověk, kterého respektuje.
"Pro totéž, proč si to neřekl, až do teď," odpověděla.
"Myslim, že první kdo se to dozví, bude Naruto."
"P-proč Naruto?"
"No tak, nedělej husu. Víme to oba," vysvětlil. Hin se usmála, byl to takoví zvláštní úsměv alá Mona Liza. Jakoby snad věděla něco, co on ani netušil… a přesně tak to bylo. Uchiha se zamračil, něco vycítil.
"Co-co mám udělat, abys to nikomu neřekl?" Po obličeji se mu roztáhnul zlomyslný úšklebek.
"Řekni mu to sama!"
"To přeci nejde!" zaječela mu do tváře.
"Tak mu napiš." A bylo to tady. Sasuke vymyslel způsob, jak to může říct Mojimu, aniž by se jí podlomila kalena.
Možná není tak úplně blbej, jak jsem si myslela.

Napsat dopis, lehko se to řekne, ale hůř vykoná. Sedla si ke stolu a po křídovém papíře se ladně rozpohybovalo pero. Okrasným písmem vypisovala sladká slůvka a nekončící city. Vyprávěla o tom, jak bez něj nemůže žít. Říkala, jak na něj každou minutu svého života myslí, jak nedokáže dát z ruky plátěný kapesník, jenž mu potají uzmula. Slova se měnila ve věty a věty v celé řádky plny emocí. S nadějí se dívala na zasychající inkoust a usmála se.
Zmačkala papír, jak nejvíc to šlo! Tohle bylo tak pitomé. Psát debilní romantické dopisy, vždyť je to za hranicemi logického uvažování. Nedalo se nic dělat.
Začala znovu. Znovu psala v překrásných větách, co cítí, jak moc jí schází. Že žije jen pro tu tak nádhernou a všemohoucí myšlenku na něj. Pero pouštělo inkoust s dokonalou přesností a každé písmeno bylo jako umělecké dílo. Nic se tomu nemohlo vyrovnat.
Zase to zmačkala. Tak skončilo i dalších nesčetno pokusů o dokonalost. Až nakonec vzniklo něco, tak úžasného až přecházel zrak. Konečně byla spokojená. Konečně vystihla všechno, co chtěla. Bylo to tak… osobní!
Teď už nezbývalo nic, než to donést tomu nafintěnému Uchihovi přečíst. Musela to udělat, a tak se vykradla z domu a tiše šla utichajícími uličkami vesnice. Byl to nádherný večer. Zapadající slunce a zpěv ptáků. To vše posilovalo tu úchvatnou atmosféru. Vál jemný větřík, jenž hladil na duši a šeptal do vlasů. Vyprávěl osudy mnohých zasloužilých hrdinů i obyčejných lidí.
Hinata zazvonila. Chvíli čekala. Dlouhou chvíli. Potom se ve dveřích objevil údajně poslední dědic rodu Uchiha a zhnuseně se na ní podíval. Hin se zase usmála tím zvláštním úsměvem. Já to vím a ty ne, jakoby říkal. Sasukeho to rozčilovalo.
"Co chceš?" zeptal se. O zdvořilosti mu zřejmě nikdo nic neřekl.
"J-jdu ti ukázat t-ten dopis," zakoktala. Cítila se nesvá.
"Chtěl jsi ho vidět, ne?" doplnila.
"Dej to sem," řekl a vytrhl jí ho z ruky. Zděšeně se podíval do obálky. Na růžovém navoněném papíru byla jen jediná věta:
Zbouchnul jsi mě… Hinata!

Poznámky:
Tak a je to tady. Druhý díl. Můžete mi někdo vysvětlit, jak to že na rozhraní dílů už podruhé mluví se Sasukem? Asi ne.
No, děj se nám moc neposunul. Doufám, že se vám to líbilo. Že to pobavilo.
Pište komentíky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Osud nech ať rozhodne,
kam půjde cesta tvá.
Tarzan, Walt Disney, Dva světy